Závazná stanoviska

18.05.2012 21:17

                            

Závazné rozhodnutí výboru sboru posuzovatelů k vypisování oceňovacích lístků

 

                Současný známkový systém posuzování drůbeže se používá již déle jak 10 let, ale některým

posuzovatelům činí stále problémy správné vyplňování oceňovacích lístků. Nedostatek údajů na

oceňovacích lístcích je trvale terčem oprávněné kritiky ze strany vystavovatelů, proto k tomuto

problému přijal výbor sboru posuzovatelů následující závazné rozhodnutí.

 

1.Záhlaví lístku:

- Výstava: vyplňuje se dle dispozic pořadatele výstavy – př.: Místní – Šumperk

- Datum: vyplňuje se datum posuzování v pořadí den, měsíc a rok dvojčíslím – př.: 22.11.01

- Plemeno: vyplňuje se nezkrácený název plemene a zkratka barevného rázu – př.: Vlaška č.

- Pohlaví: vyplňuje se 1,0 nebo 0,1; v případě nejistého určení 1,0? nebo 0,1? nebo pouze ?

- Hmotnost: vyplňuje se v kg na 1 desetinné místo – př.:3,1

- Kroužek: vyplňuje se celé registrační číslo; u zahraničních zvířat i doplňující písmena

- Ročník: vyplňuje se posledním dvojčíslím kalendářního roku – př.: rok 2001 se uvede 01

- Třída: vyplňuje se velkými tiskacími písmeny, následujícími zkratkami: SE, EL, VD, DB, US, N, V;

v případě soutěžních výstav posuzovatel po dohodě s pořadatelem výstavy navíc doplní výsledné

hodnocení soutěžními body dle přepočítací tabulky – př.:  VD/93; US/91; V/0

 

2. Vlastní posouzení:

 

- Hodnocení nedospělých zvířat predikátem: Při posuzování nedospělých zvířat predikátem se vypíše

v 1. pozici přes střed lístku údaj o nedospělosti zvířete: u 1,0 uvedeme „ nedospělý“; u 0,1

„nedospělá“. U těchto nedospělých zvířat neudělujeme v jednotlivých pozicích žádné známky, ale

musíme uvést výstižnými poznámkami nejdůležitější přednosti a vady, které jsme u nich zjistili.

Výsledné hodnocení zapíšeme do kolonky „ Třída“ stejně jako u dospělých zvířat. Hodnocení

predikátem je však omezeno nejvyšší třídou VD (nelze udělit EL a SE) a v případě soutěží se za třídu

VD přiděluje u predikátů jednotně 93 bodů. Pokud zjistíme u zvířat hodnocených predikátem

výlukovou vadu, zapíšeme i u nich v příslušné pozici známku 0 s doplňující poznámkou o důvodu

vyřazení. Pozor na nejzazší termíny pro možnost hodnocení predikátem. U většiny plemen končí dnem

31. října.

 

- Hodnocení dospělých zvířat známkami: Při posuzování dospělých zvířat musíme udělit známky ve

všech pozicích. Tyto známky jsou podkladem pro stanovení výsledné třídy a v případě přidělování

soutěžních bodů ovlivňují u zvířat oceněných VD, EL a SE také počet těchto soutěžních bodů ( viz

přepočítací tabulka).

 

- Dvě kriteria pro stanovení výsledných tříd: Je třeba respektovat zásadu, že kriteria pro stanovení

výsledné třídy jsou dvě. První kriterium je dosažený průměr ze všech šesti známek. Ten musí být u

jednotlivých tříd nejméně: SE 4,5; EL 4,0; VD 3,5; DB 2,5; US méně než 2,5. Pozor, při udělení

známky 0 v kterékoliv pozici je bez ohledu na známky ve všech ostatních pozicích vždy i průměr 0,

z čehož vyplývají výsledné třídy N ( pokud se jedná o přechodnou vadu), nebo V ( pokud se jedná o

trvalou vadu)! Druhé kriterium je nejnižší udělená známka. Ta může být u tříd: SE 4; EL 3; VD 3; US

Na toto druhé kriterium někteří posuzovatelé zapomínají, což má za následek zásadní chyby při

zařazování zvířat do výsledných tříd. Pro lepší pochopení si uvedeme příklad 3 zvířat u kterých při

stejném dosaženém průměru rozhodla o výsledné třídě nejnižší udělená známka:

 

1. zvíře:   známky 5,5,5,4,4,4      průměr známek 4,5       nejnižší známka 4      třída SE

2. zvíře:   známky 5,5,5,5,3,4      průměr známek 4,5       nejnižší známka 3      třída EL

3. zvíře:   známky 5,5,5,5,5,2      průměr známek 4,5       nejnižší známka 2      třída DB

 

 

 

- Povinnost slovního popisu předností a vad: Kromě známek je posuzovatel povinen doplnit posouzení

stručným, ale výstižným slovním popisem zjištěných nejdůležitějších předností ( na levé straně lístku)

a vad ( na pravé straně lístku) v jednotlivých pozicích. Tuto povinnost nelze chápat tak jako někteří

vystavovatelé, kteří se domnívají, že jim je posuzovatel povinen formou poznámek ve všech

hodnocených pozicích popsat všechny klady a nedostatky hodnoceného zvířete. Posuzovatelé

samozřejmě nemusí popisovat za každou cenu veškerá málo podstatná zjištění. Na druhé straně je však

jen minimum zvířat tak tuctových a nevýrazných, že o nich nelze napsat  ani jedinou poznámku.

Naprostá většina zvířat má zřetelné vady, nebo naopak přednosti, kterými se odlišují od současného

průměru populace svého plemene a tyto je třeba formou slovního popisu zdůraznit. Některé znaky

posuzujeme pouze v rámci jediné pozice, např. zbarvení podsady v pozici 5 – peří. Jiné znaky však

ovlivňují více pozic a proto musíme k jejich kvalitě přihlédnout při hodnocení všech pozic, které

spoluvytvářejí. Příkladem je třeba ocas, který hodnotíme především v pozici 4 – ocas. Protože však

nasazení a tvar ocasu ovlivňuje také výrazně celkový plemenný typ, musíme k jeho kvalitě přihlížet i

při hodnocení pozice 1 – plemenný typ. Způsob a úhel nasazení ocasu má však v některých případech

vliv i na utváření zadní části trupu, zejména horní linie zad a v takových případech k němu přihlížíme i

při hodnocení pozice 3 – trup. Pokud tedy např. zjistíme výrazné nedostatky ve způsobu nasazení

ocasu, musíme je především postihnout nižší známkou v pozici 4 – ocas, ale samozřejmě  přiměřeně  i

v pozici 1 – plemenný typ, protože ten je chybným nasazením ocasu vždy do určité míry narušen, a

někdy alespoň částečně v pozici 3 – trup. Slovní popis této vady však uvádíme pouze jednou a to v té

pozici, kde se vada projevuje nejvýrazněji. Dále považujeme za nutné připomenout, že kvalita řady

exterierových znaků souvisí do jisté míry s konstitucí zvířete a že je proto při zjištění vad těchto znaků

odpovídajícím způsobem ohodnotit i konstituci v pozici 6.

 

 

Závazné rozhodnutí výboru sboru posuzovatelů drůbeže k vypisování oceňovacích lístků

v kolonce „výsledek ocenění“

 

                Výsledkem posouzení drůbeže v současném známkovém systému je třída. Po ohodnocení

jednotlivých pozic známkami zařazuje posuzovatel hodnocené zvíře do některé ze 7 kvalitativních tříd

(SE, EL, VD, DB, US, N, V), kterou zapíše v kolonce „výsledek ocenění“. Toto zařazení do třídy je

tedy u drůbeže považováno za závěr ocenění. Někteří pořadatelé výstav však požadují doplnění

udělených tříd ještě bodovými hodnotami a přepočet tříd na bodové hodnoty se provádí i u zvířat,

kterým jsou uděleny ČC. V těchto případech se jedná o body soutěžní, které jsou nadstavbou

vlastního hodnocení a pořadatelům umožňují stanovení vzájemného pořadí jednotlivých zvířat, např.

při vyhodnocování různých soutěží apod. Jedná se tedy o určitou obdobu vyhodnocování soutěží

kolekcí králíků, za kterou náleží posuzovatelům další odměna. V případě posuzovatelů drůbeže je

to 1 Kč za kus. Vypočtenou odměnu (počet kusů x 1 Kč) posuzovatel ve vyúčtování vypíše jako

samostatnou položku „vyhodnocení soutěží“. Na oceňovací lístek vypíše posuzovatel tuto bodovou

hodnotu rovněž do kolonky „výsledek ocenění“ zápisem ve formě třída/body, např. EL/95. Tyto body

uvádí také do soupisového archu a do lístků kolekcí, v případě, že je pořadatelem o jejich vypsání

požádán. Přepočet tříd na soutěžní body posuzovatelé provádějí pouze na požádání pořadatele výstavy.

Výjimkou jsou zvířata, kterým je udělena nějaká cena např. ČC. U těchto zvířat musí být přepočet na

body proveden vždy, bez ohledu na přání pořadatele.

 

 

Závazná stanoviska k různým problémům přijatá na základě poznatků z výstav

 

1.Mezi vystavovanými zdrobnělými chocholatými plemeny se stále častěji vyskytují prokazatelní

kříženci se znaky různých plemen. Tato zvířata bývají přihlašována nejčastěji jako hudánky, paduánky

nebo holanďanky. Většinou nemají žádný hřeben, nebo mají hřeben růžkový, často mívají 5 prstů a

různá neurčitá zbarvení. V jedné volieře jsou někdy zvířata s rozdílnými plemennými znaky

Řešení: Informovat se u výstavního výboru pod jakým plemenem jsou zvířata přihlášena a při

posuzování potom důsledně postupovat podle standartu tohoto plemene, což v naprosté většině

případů bude znamenat jejich vyřazení.

 

2. Stále častěji se vyskytují případy nedovolených úprav. Většinou se jedná o prokazatelné pokusy o

klamání posuzovatele. Vyskytly se např. pokusy o barvení zabělených ušnic rtěnkou, barvení zábělů

v letkách, odřezání ostruh u slepic nebo nadpočetných ostruh u kohoutů, vytrhávání peří na vnějších

stranách běháků a různé chirurgické úpravy hřebenů.

Řešení: Při posuzování zvýšit pozornost a při zjištění těchto nedovolených úprav toto ohodnotit 0

v šesté pozici a vyřazením zvířete. Hodnocení doplnit zvýrazněným popisem nedovolené úpravy na

oceňovacím lístku.

 

3. U některých kohoutů bojovných plemen a plemen z nich vyšlechtěných se občas setkáváme se

zmnožením ostruh. V naprosté většině se jedná o ostruhy dvojité, zcela výjimečně i o početnější. Naše

standardy toto většinou nijak neřeší, zmínka o této alternativní možnosti je pouze u sumatranek.

Některé zahraniční standardy zmnožení ostruh u plemen této skupiny připouštějí, u některých považují

dokonce větší počet ostruh za přednost.

Řešení: Výskyt většího počtu ostruh u typických bojových  plemen a některých jim geneticky blízkých

plemen např. sumatranek nehodnotit ani jako vadu, ani jako přednost.

 

4. Výskyt kolekcí zvířat složený z jedinců různých plemen nebo rázů. Většinou se jedná o neznalost

vystavovatele.

                První případ se často vyskytuje u bezvousých a vousatých hedvábniček, u bezvousých a

vousatých rousných zakrslých, u divoce zbarvených a zlatě zbarvených hedvábniček, u modrých a

perlově šedých zakrslých kočinek a antverpských vousáčů. V takovém případě  posoudíme jednotlivá

zvířata podle standardu toho rázu, ke kterému správně patří. Současně je vhodné na oceňovacím lístku

vhodným způsobem upozornit vystavovatele na nesprávné přihlášení zvířete. Takováto sestava zvířat

však již nesplňuje parametry kolekce a proto ji v případě, že je tato kolekce přihlášena do soutěže

hodnotíme v celkovém součtu 0 body.

                Příkladem druhého příkladu jsou kolekce v nichž některá zvířata připomínají amroksky a jiná

zase spíše plymutky, nebo některá husy české a některá husy německé. V těchto případech je nutné se

informovat u výstavního výboru pod jakým plemenem jsou zvířata přihlášena a hodnotit je podle

tohoto standardu. Výsledkem tohoto postupu bude, 6e zvířata s výrazně převažujícím fenotypem jiného

plemene budou zpravidla vyřazena. Kolekci jako celek pak běžným způsobem vyhodnotíme.

 

5. Upozornění na některé velké, nebo dokonce výlukové vady, které bývají na výstavách často

přehlíženy, nebo příliš benevolentně posuzovány:

 

  • zmnožení trnů u růžicových hřebenů
  • výrazně vyvinuté laloky u vousatých plemen
  • růžkové hřebeny u paduánek, zvláště u kohoutů
  • veverčí ocasy u kohoutů paduánek
  • úzké nasazení ocasů při pohledu shora u všech plemen
  • velmi silně zahnuté srpy u kohoutů japonek, rousných zakrslých a antverpských vousáčů
  • výrazné sedlové podušky u slepic středně těžkých slepic, zvláště hempšírek
  • supí paty u faverolek
  • nedokonalý, nebo žádný vývin supích pat u rousných zakrslých
  • silné opeření ušnic u různých plemen
  • nesprávný počet prstů a různé jiné anomálie ve stavbě běháků u hedvábniček
  • každé oko jiné barvy, rozlité zornice a jiné oční defekty
  • dlouhé hlavy, vraní hlavy, zvláště u zdrobnělých velsumek a žíhaných plymutek
  • netypické velké hřebeny a přilehlými praporky u leghornek
  • prokazatelní meziplemenní kříženci hus ( tuluská x landeská, česká x německá nosná)
  • opeření obočnic u českých chocholatých hus
  • nesprávné utváření břicha a podbřišků u různých plemen hus
  • malé tělesné rámce u tuluských, slovenských a pomořanských hus
  • dlouhé, ploché hlavy a dlouhé zobáky u zakrslých a smaragdových kachen
  • velmi hrubá až deformovaná bradavičnatost u pižmových kačerů
  • krátké trojúhelníkové trupy u sasexek, rodajlendek a faverolek
  • krátké trojúhelníkové trupy a vysoko nesené ocasy u kohoutů minorek
  • zcela bílá podsada u vyandotek bílých kolumbijských
  • zcela žlutá podsada u forverek
  • čerň v krytu křídel u hempšírek, drážďanek a sasexek
  • krátké nohy ( holeně i běháky) u krůt
  • u indických běžců divoce zbarvených znaky pstruhového rázu a naopak
  • různé zdravotní problémy, zejména nosní výtok, silné slzení očí, plíseň v obličeji, vápenka

Opatření: Důsledně dodržovat požadavky jednotlivých standardů a všeobecné zásady stanovené ve

vzorníku, případně periodiku.

 

Závazné stanovisko k hodnocení barvy hřebenů, obličejů a laloků u nově šlechtěných barevných

rázů hedvábniček

 

                Na základě požadavku klubu chovatelů hedvábniček se na přechodnou dobu od 1. 1. 2002 do

odvolaní zmírňují nároky na kvalitu zbarvení hřebenů, obličejů a laloků nově šlechtěných barevných

rázů hedvábniček. Toto zbarvení je objektivně po několik generací ovlivněno geny jiných plemen

použitých při šlechtění těchto rázů, která mají hřebeny, obličeje a laloky červené.

                U všech barevných rázů hedvábniček ( s výjimkou bílých), především však žlutých a červených

se dočasně zmírňují nároky na kvalitu zbarvení hřebenů, obličejů a laloků uvedené v novém standartu

hedvábniček z PPD č. 4/200 takto: Za ideální je u těchto rázů považováno zbarvení černomodré dle

standartu. Fialový až mírně načervenalý nádech však lze hodnotit i známkou 4, zřetelnější

pročervenání podle rozsahu známkou 3 nebo 2 a velmi výrazné pročervenání známkou 1. Zcela

červené zbarvení zůstává nepřípustnou vadou a hodnotíme je známkou 0.

 

 

Závazné stanovisko k hodnocení zbarvení u zdrobnělých sasexek světlých

 

                Na základě požadavku klubu chovatelů sasexek se na přechodnou dobu od 1.1. 2002 do

odvolání zmírňují nároky na kvalitu zbarvení zdrobnělých sasexek světlých, u kterých se objevují

některé nežádoucí prvky kresby, jako pozůstatek některých plemen použitých v nedávné době při

 

jejich šlechtění.

                U zdrobnělých sasexek světlých je standardním znakem čistě bílá podsada. Ojediněle zašedlou

podsadu lze hodnotit i známkou 4, podsadu zašedlou do cca 30% známkou 3, do cca 50% známkou 2,

do 70% známkou 1, ve větším rozsahu známkou 0. Kohouti světlých sasexek mají mít sedlový závěs

čistě bílý, bez kresby. Ojedinělý náznak černé kresby lze hodnotit i známkou 4, více patrnou kresbu

podle rozsahu známkami 3, 2, nebo 1, velmi intenzivní kresbu známkou 0. Jakýkoliv výraznější výskyt

černých pigmentů v bílých partiích těla, zejména viditelné skvrny na zádech a štítech křídel je nutno

považovat za nepřípustné vady a hodnotit známkou 0.

 

 

Závazné stanovisko k hodnocení stavby běháků pětiprstých plemen

 

                Mezi jednotlivými posuzovateli existují dost velké rozdíly v názorech na kvalitu utváření

běháků pětiprstých plemen, což mívá za následek dost rozdílné hodnocení tohoto znaku. S ohledem na

to, že stavba pětiprstých běháků vykazuje v jednotlivých případech značnou variabilitu, je velice

obtížné vytvořit ke sjednocení pohledu posuzovatelů dostatečná kriteria a proto bude vždy třeba

s určitou mírou subjektivního pohledu posuzovatelů počítat.

                V každém případě musí však být dodržovány následující zásady:

  1. Tento znak hodnotíme zejména v pozici 6 – stavba kostry, současně však i v pozici  4 – běháky

       a v pozici 1- plemenný typ.

  1. V nárocích na kvalitu je třeba diferencovat mezi plemeny, nebo barevnými rázy rozšířenými,

 prošlechtěnými a tedy geneticky relativně ustálenými a plemeny, nebo rázy ostatními. Největší

 

 

nároky musíme uplatnit především u faverolek lososovitých a hedvábniček bílých, naopak největší

míru tolerance u nově šlechtěných barevných rázů.

  1. Za ideální stav považujeme úplně oddělené základny čtvrtého a pátého prstu. Pátý prst je delší

a musí směřovat šikmo vzhůru do prostoru mezi běháky.

  1. V případech částečných srůstů čtvrtého a pátého prstu považujeme za podstatně větší vady

srůsty kosterní. Naproti tomu jako vady méně závažné hodnotíme stavy, kdy jsou kosti prstů

v základně odděleny a srůst je vytvářen pouze kůží.

  1. Za nepřípustné vady považujeme ve všech případech:
    • chybějící pátý prst ( za chybějící pátý prst považujeme i stav, kdy z běháku vyrůstá

namísto čtvrtého a pátého prstu jen jeden, který se dělí do tvaru vidličky.

  • čtvrtý a pátý prst srostlé po celé jejich délce
  • větší počet prstů než pět.

 

Závazné stanovisko k hodnocení ostruh u kohoutů hedvábniček

 

                Již několik let jsou pro chovatele velkých hedvábniček velkým problémem nevyvinuté ostruhy

u většiny kohoutů. Tato vada se velmi rozšířila zřejmě po dovozech některých zvířat z Německa a

v současnosti se vyskytuje v naprosté většině našich chovů. Absence ostruh u kohoutů velkých plemen

patří mezi všeobecně platné výlukové vady. Aplikace tohoto obecného přístupu u hedvábniček by však

při současném velkém rozšíření této vady znamenala asi jejich likvidaci. Proto bylo, na základě

požadavku klubu chovatelů hedvábniček, rozhodnuto o dočasném, níže uvedeném zmírnění postihu za

tuto vadu a to s platností od 1. 1. 2002 do odvolání.

                Absence ostruh u kohoutů velkých hedvábniček je nadále považována za vadu, ale hodnotíme

ji méně přísně než u kohoutů ostatních velkých plemen. Postupujeme stejně jako u kohoutů původních

zakrslých plemen, což znamená, že pokud chybí jedna ostruha, je možno udělit v 6. pozici nejvyšší

známku 3, pokud chybí obě ostruhy, lze udělit nejvyšší známku 2. Viz tabulka „Hodnocení ostruh u

hrabavé drůbeže“ –  hedvábničky se tímto na přechodnou dobu přeřazují ze skupiny I do skupiny III.

 

Závazné stanovisko k hodnocení zbarvení vlašek koroptvích

 

                Na základě požadavku klubu chovatelů vlašek, se kterým nás seznámil na minulém školení

posuzovatelů př. R. Vícha, je třeba přísněji hodnotit u koroptvích vlašek nedostatky ve zbarvení.

Konkrétně se jedná o zbarvení závěsů a spodních partií kohoutů a zbarvení horních partií slepic.

Kohout musí mít červenozlatý krční i sedlový závěs s černou stvolovou kresbou. Prsa, boky a holeně

musí mít čistě černé.

Zlatožlutý až slámově žlutý závěs hodnotíme známkou 1 nebo 0, slabou nebo chybějící kresbu

v sedlovém závěsu známkou 2 nebo 1 a již nepatrný výskyt hnědé barvy v černých partiích spodku

trupu známkou 1, výraznější výskyt pak zásadně známkou 0. Slepice musí mít krycí peří v horních

partiích, to znamená na zádech, štítech křídel, v sedle a krytu ocasu jednotně hnědošedé s velice

jemným černým pepřením, které pokrývá pravidelně celé prapory jednotlivých per až do okrajů a

každé pero má kontrastní světlý osten. – Světlejší lemy jednotlivých per v horních partiích hodnotíme

podle rozsahu známkou 2 nebo 1, velmi výrazné třpytivé lemy známkou 0 a zcela chybějící osténkovou

kresbu rovněž známkou 0.

 

 

Závazná stanoviska k hodnocení některých anomálií ve vývoji peří a struktuře opeření

 

                V posledním období se zejména u některých plemen zvyšuje procento výskytu některých

anomálií ve vývoji peří a struktuře opeření. Přestože se jedná vesměs o velice závažné vady

s vysokými koeficienty dědivosti, bývají velice často při hodnocení zvířat podceňovány, či dokonce

zcela přehlíženy. S ohledem na nutnost sjednocení pohledu posuzovatelů a podstatného zpřísnění

postihu za tyto vady, vydává Výbor sboru posuzovatelů drůbeže tato závazná stanoviska.

 

 

1.Nedostatečně vyvinutá rejdovací pera u kohoutů žíhaných plymutek

 

                Jedná se o velice rozšířenou vadu, která dnes zasahuje odhadem již více než 70% populace

velkých i zdrobnělých žíhaných plymutek a občas se vyskytuje i u některých jiných žíhaných plemen.

Výskyt vady má pravděpodobně určitou genetickou vazbu na pomalejší růst peří, který je podmínkou

pro dosažení požadovaného úzkého a ostře ohraničeného žíhání.

                Vada se projevuje nedostatečným vývinem rejdovacích per. Někdy je takto postiženo jen

několik, zpravidla prostředních per, většinou však zůstávají nedostatečně vyvinutá téměř všechna pera.

Tato mívají délku do 1 – 2 cm a jejich prapory nejsou dostatečně rozvinuté, v nejzávažnějších

případech pak nejsou rejdovací pera vyvinuta vůbec. Ocasy takto postižených kohoutů mají

samozřejmě nesprávný tvar. Při pohledu z boku nemají dostatečnou výšku a v důsledku toho je

narušena i celková horní linie zad. Srpy, které se za normálního stavu opírají o rejdovací pera a

současně je překrývají, se při této anomálii nemají o co opřít a společně s pery krytu ocasu spadají

volně dolu. Kohouti, kterým chybí jen střední rejdováky, mají při pohledu shora ocasy neuzavřené,

vidlicovité a nejvíce postižení kohouti připomínají utvářením zadní partie bezocasá plemena např.

araukany nebo kusky.

                Vadu hodnotíme v pozicích 1 – plemenný typ, 4 – ocas, 5 – struktura opeření, a 6 –

konstituce. Při jejím výskytu musí být výrazně snížena známka ve všech těchto pozicích a toto

hodnocení je třeba doplnit poznámkou „nevyvinutá rejdovací pera“. Benevolentní hodnocení nelze

alibisticky zdůvodnit např. často uvedenou poznámkou „dosud nevyvinutý ocas“, která vytváří

falešnou naději, že se ještě kvalita tohoto znaku může v budoucnu výrazně zlepšit. Jestliže je ostatní

opeření takto postiženého kohouta již plně vyvinuté, nelze předpokládat, že ve vývoji ocasu dojde

k nějakému podstatnému zlepšení. Míra snížení známek ve shora uvedených pozicích musí samozřejmě

odpovídat velikosti vady. Každé její zjištění, třeba jen v malém rozsahu musí mít za následek ve shora

uvedených pozicích nejvyšší možné známky 2 a tím samozřejmě celkové hodnocení nanejvýš DB. Je-li

postižení větší, lze udělit nejvýše známky 1 a celkové hodnocení US a při velice výrazném postižení

musí být tyto pozice ohodnoceny známkami 0 a takové zvíře musí být vyřazeno.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

2. Třepenitost peří u červených rodajlendek

 

                Již řadu let se setkáváme na výstavách i v chovech rodajlendek a některých dalších červeně

zbarvených plemen se závažnou vadou ve struktuře opeření, kterou nazýváme třepenitost. Tato vada

má zřejmě genetickou souvislost s výrazným tmavě červeným zbarvením, protože u plemen s jiným

zbarvením peří se vyskytuje jen zcela vyjímečně. Zdá se, že vykazuje i další genetické vazby na jiné

geny způsobující nežádoucí anomálie v opeření jako je extrémně zpomalený růst opeřování nebo

dokonce úplnou absenci opeření. Třepenitost je rozšířena v mnoha chovech rodajlendek a její

dědičnost je značná.

                Vada se vyskytuje u obou pohlaví, převážně však u kohoutů. Projevuje se nesoudržností

paprsků v praporech per, převážně horní části trupu – v krčním a sedlovém závěsu, zádech, krytu

křídel, krytu ocasu a srpech. Prapory jednotlivých per jsou neucelené, rozvolněné, roztřepené,

v těžších případech jsou paprsky různě zvlněné až pokroucené, vzhled takového peří připomíná do

určité míry srst savců a postižení jedinci celkově působí „chundelatým“ dojmem. V nejtěžších

případech se objevují v opeření i některá pera s chybějící částí paprsků, tedy s částečně holými ostny.

Často je možno vidět zvířata, která mají třepenité opeření na převážné většině povrchu těla. Pozor tato

vada nemá nic společného s malým rozvolněním okrajů praporů per krycího opeření, které je známé u

řady barevných i kresebných rázů, kde je tento znak v podstatě součástí jejich standardů. V tomto

případě jsou paprsky v celé ploše praporů per vzájemně dobře propojené, rozvolněný je jen okraj

praporů, kde se pak vlivem odlišného odrazu světla vytváří pravidelný, asi 1 – 2 mm široký a ostře

ohraničený strukturální lem. V případě třepenitosti však nejsou paprsky propojené již od ostnů a

prapory per jsou z tohoto důvodu rozvolněné v celé ploše.

                Vadu hodnotíme v pozicích 1 – plemenný typ, 5 – struktura opeření a 6 – konstituce. Při

jejím zjištění musí být výrazně snížena známka ve všech těchto pozicích a hodnocení musí být

doplněno poznámkami např. „třepenitost peří“ nebo „porušená struktura peří“ s vyjádřením velikosti

vady. Zásadou je, že již při zjištění této vady v malém stupni mohou být v těchto pozicích uděleny

nejvýše známky 2 a celková třída DB, při větším postižení peří pak nejvýše známky 1 a celková třída

US a nejtěžší případy musí být ohodnoceny známkami 0 a vyřazením zvířete.

                              

 

 

3.Kadeřavost peří v krčních závěsech kohoutů

 

                 Tato vada se občas vyskytne u různých plemen, v posledních letech lze zaznamenat její

zvýšený výskyt zejména u kohoutů českých slepic zlatých kropenatých. Údaje o genetické podstatě

této vady a míře její dědičnosti zatím chybí.

                Menší část per v krčních závěsech takto postižených kohoutů bývá proti ostatnímu peří závěsu

poněkud více zvednuta a ostny těchto per jsou různě zvlněné. V důsledku toho se pak prapory

takových per samozřejmě nepřekrývají, ale různě kříží a některé bývají dokonce obráceny spodní

stranou nahoru. Struktura tohoto peří je zřetelně řidší a rozvolněná. V celkovém pohledu je krční závěs

řídký, nakadeřený až rozčepýřený.

                Vadu hodnotíme v pozicích 1 – plemenný typ, 5 – struktura opeření a 6 – konstituce. Při

jejím zjištění mohou být v těchto pozicích uděleny nejvýše známky 2 a celková třída DB, při velice

výrazném postižení je však nutno hodnotit známkami 0  s následným vyřazením zvířete. Hodnocení

doplníme poznámkou „kadeřavost krčního závěsu“, s vyjádřením velikosti vady.

 

4. Porušená struktura praporů letek

 

                Tato vada se vyskytuje nepříliš často u různých, ale převážně velice málo rozšířených plemen,

pravděpodobně jako důsledek vícekrát opakované úzké příbuzenské plemenitby. U postižených zvířat

zpravidla zjišťujeme i další nežádoucí znaky spojené s jemnější až slabší konstitucí.

                Vadu zjišťujeme u obou pohlaví. Spočívá v částečném pozměnění struktury praporů ručních,

výjimečně i loketních letek. Tyto jsou celkově užší a jakoby „sežehlené“. Paprsky, které jsou za

normálního stavu propojeny a tvoří jednotlivé prapory, jsou v těchto případech nahloučeny s určitými

odstupy více k sobě a s ostny letek svírají ostřejší úhel. Celková struktura těchto letek poněkud

připomíná peří mechanicky poškozené, nebo zmáčené peří po vytažení z vody.

                Vadu hodnotíme v pozicích 5 – struktura opeření a 6 – konstituce. Při jejím zjištění mohou

být v těchto pozicích uděleny nejvýše známky 2 a celková třída DB, při výraznějším postižení je však

třeba hodnotit známkami 1 a zvíře zařadit do třídy US a silné postižení hodnotit známkami 0

s následným vyřazením zvířete. Hodnocení je třeba doplnit poznámkou „ porušená struktura

v letkách“, s vyjádřením rozsahu vady.

 

 

Závazné stanovisko k hodnocení zbarvení peří červených rodajlendek

 

                V několika posledních letech dovezli někteří členové klubu chovatelů rodajlendek k osvěžení

krve chovný materiál rodajlendek ze zahraničí. Vliv  těchto zvířat v chovech, kde byly požity se

projevil příznivě zejména v podstatném zlepšení struktury peří. Na druhé straně se však ve většině

případů poněkud zvýšila přítomnost černých pigmentů v ocase a v letkách. Z důvodu těchto

skutečností klub chovatelů rodajlendek požádal o větší toleranci při hodnocení černých pigmentů

v těchto partiích rodajlendek.

                Posuzování peří červených rodajlendek vyžaduje od posuzovatele vysokou míru citu. Červené

zbarvení není genetickým založením zbarvení jednobarevné. Jedná se v podstatě o zbarvení zapadající

do řady tzv. kolumbijského typu, ovšem s velice výraznou redukcí této kresby. Standard zde uvádí

jako normální znak přítomnost černého pigmentu v ocasech; ve všech ostatních partiích jej však

požaduje za nežádoucí. Někteří chovatelé jdou však ještě dále a považují za vadu jakýkoliv výskyt

černých pigmentů. Ideálem pro ně je zcela jednobarevná, sytě červená rodajlendka. Dosažení tohoto

cíle samozřejmě možné je a taková zvířata se již celkem běžně vyskytují. Nelze však zavírat oči před

tím, že se jedná pouze o vyselektovaná zvířata odpovídající sice fenotypem představě těchto

chovatelů, genovým založením je to však stále drůbež s černou kresbou. Kromě toho nelze přehlížet

některé další a to převážně negativní dopady těchto snah o vylepšení jednobarevné sytě červené

slepice. Působnost jednotlivých genů totiž zpravidla není jen izolovaná, ale projevuje se v různých

interakcích s řadou dalších genů a výsledkem těchto spolupůsobení mohou být i fenotypové projevy u

znaků, jejichž ovlivnění chovatel původně nepředpokládal. Konkrétně v případě červeného zbarvení je

naprosto jednoznačná vazba mezi intenzitou  barvy a výskytem černých pigmentů (čím intenzivnější

barva, tím méně černých pigmentů a naopak), dále mezi intenzitou barvy a šířkou  a bohatostí opeření

(čím intenzivnější barva, tím užší a méně bohaté peří) a mezi intenzitou barvy  a výskytem anomálií ve

vývoji a struktuře opeření (čím intenzivnější barva, tím vyšší procento nežádoucích odchylek ve

vývoji a struktuře opeření – viz uvedená třepenitost). Z tohoto pohledu se pak ovšem jeví cena za

dosažení fenotypu jednobarevných sytě červených zvířat nepřiměřeně vysoká.

                S ohledem na uvedené skutečnosti je třeba považovat požadavek klubu chovatelů rodajlendek

za oprávněný. Při posuzování rodajlendek je třeba pohlížet na celou pozici 5- peří globálně, nezaměřit

se pouze na barvu, ale stejný důraz klást i na strukturu opeření. Pokud se týká zbarvení, respektovat

jeho genetický základ a do určité míry tolerovat přiměřený výskyt černých pigmentů. Míru této

tolerance bude jistě obtížné zcela sjednotit, zpravidla půjde o subjektivní pohled jednotlivého

posuzovatele na konkrétní zvíře. Obecně je však třeba dodržovat tyto zásady:

  1. v celkovém vzhledu musí při zběžném pohledu posuzovaný jedinec činit dojem v podstatě

jednobarevného zvířete;

  1. příměs černého pigmentu v ocase v rozsahu od 60 do 80% lze hodnotit i známkou 4.
  2. příměs černého pigmentu v brčicích v rozsahu přibližně do 50% lze hodnotit i známkou 4;

příměs nad 50% pouze známkou 3.

  1. příměs černého pigmentu v letkách ve velmi malém rozsahu, nejvýše do 10% lze hodnotit

známkou 4; větší výskyt, přibližně do 30% je možno hodnotit známkou 3; příměs více než 30%

pak dle rozsahu známkami 2 nebo 1.

  1. nepatrně nebo ojediněle zašedlou podsadu lze hodnotit nejvýše známkou 3; poněkud více

zašedlou podsadu do přibližně 40% lze hodnotit nejvýše známkou 1; zašedlou podsadu

v rozsahu větším než 40%, stejně jako silně šedou, šedočernou nebo černou podsadu třeba

v menším rozsahu je nutno hodnotit jednotně známkou 0 a tedy vyřazením zvířete;

  1. výskyt černých pigmentů v jakémkoli rozsahu na ostatních tělních partiích, zejména v krčních

závěsech, sedlových závěsech kohoutů, na zádech a na štítech křídel, je třeba považovat za

zcela nežádoucí a zvířata s tímto výskytem musí být ohodnocena v pozici peří známkou 0 a

vyřazena.

 

 

Závazné stanovisko k hodnocení některých znaků českých slepic

 

                Kvalita vystavovaných českých slepic rok od roku spíše klesá. Velké nedostatky se vyskytují

zejména v utváření hlavy jako celku, v tvaru a nasazení ocasů a u zlatých kropenatých a koroptvích

také v kresbě peří. Pro zlepšení tohoto stavu je třeba zpřísnit a sjednotit postup v hodnocení těchto

nedostatků.

1. Hlava musí být v porovnání s většinou ostatních plemen lehkého typu spíše menší. – Velkou hlavu

lze hodnotit nejvýše známkou 2 a současně je nutné přiměřeně snížit známku i v pozici 1 – plemenný

typ.

2. Hřeben musí být v porovnání s ostatními plemeny lehkého typu rovněž spíše menší, jemnější

struktury, u slepic jemně řezaný a vztyčený. – Velký a hrubší hřeben lze hodnotit nejvýše známkou 2,

velký, hrubě řezaný a silně klopený hřeben u slepic známkou 1 a současně je nutné přiměřeně snížit i

známku v pozici 1 – plemenný typ.

3. Laloky musí být v porovnání s ostatními plemeny lehkého typu rovněž spíše menší a jemnější,

zvláště u slepic. Jejich velikost je přiměřená velikosti hřebene. – Velké a hrubší laloky lze hodnotit

nejvýše známkou 2 a současně je nutné přiměřeně snížit známku i v pozici 1 – plemenný typ.

4. Ocas musí být bohatý, vějířovitě rozevřený a široce nasazený pod úhlem asi 45 – 60°, tedy poněkud

výše než u většiny ostatních lehkých plemen. Zásadně je třeba odmítnout snahu některých chovatelů

tohoto plemene o návrat ke kolmým až veverčím ocasům, který zdůvodňují tím, že takový měly

původní české slepice před 150 lety. To je sice pravda, ale v té době měla stejně vysoko nesený ocas i

většina ostatních plemen. Ocas níže než kolmo nesený je jedním z obecných znaků zušlechtěných a

ušlechtilých lehkých plemen a proto takový musíme vyžadovat i u českých slepic. – Ocas nesený

v úhlu 70 – 80° lze proto hodnotit nejvýše známkou 2, ocas nesený výše než 80° známkou 1, ocas

kolmý a veverčí zásadně známkou 0. Podstatně přísněji je třeba hodnotit také šířku nasazení při

pohledu z boku i shora a rozsah rozevření ocasu. Ocas úzce nasazený lze hodnotit nejvýše známkou 2.

Ocas málo rozevřený, podle rozsahu známkou 2 nebo 1 a současně je třeba přiměřeně snížit i známku

v pozici 1 – plemenný typ. Zcela sevřený ocas bažantího typu hodnotíme jako netypický zásadně

známkou 0.

5. Kresba peří českých slepic zlatých kropenatých patří do skupiny vlnitých kreseb, je tedy geneticky

blízká např. kresbě koroptvích vlnitých vyandotek. Pro kohouty je typická dvojbarevnost prsou

způsobená částečnou redukcí černé barvy, která je nahrazena barvou hnědou. Tato kresba mívá různý

rozsah a často nebývá příliš pravidelná. Za optimální poměr černé a hnědé barvy na jednotlivých

perech a také v partii prsou jako celku, lze považovat asi 1 :1. Prapory jednotlivých per na prsou jsou

v okolí ostnu až do hrotu per hnědé a po celé délce okrajů praporů jsou širší černá pole, která ostře, ale

většinou  nepravidelně zabíhají do hnědé barvy. Podsadová část per je šedá. – Menší odchylky

v poměru černé a hnědé barvy, stejně jako menší odchylky v pravidelnosti kresby hodnotíme velice

mírně, tedy známkami 4 nebo 3. Případy výrazněji převládající jedné barvy hodnotíme známkou 2 a

naprostou převahu jedné barvy známkou 1. Zcela černá, nebo zcela hnědá prsa hodnotíme zásadně

známkou 0. Pro slepice je charakteristická vlnitá kresba pláště. Záda, sedlo, kryt ocasu, štíty křídel a

prsa musí mít na základní zlatožluté barvě černohnědou, nejlépe dvojitou, ale někdy jen jednoduchou

kresbu vlnitých proužků. Tyto proužky nejsou zpravidla tak ostré jako třeba u zmíněných vyandotek,

někdy mívají i méně pravidelný průběh, bývají i krátce přerušené, nebo formou nepravidelného

pepření zasahují částečně i do ploch základní barvy. Žádoucí je kresba co nejvíce pravidelná a

kontrastní, nikoliv však ostrá koroptví vlnitá kresba. Okraje per, stejně jako převážná část v těsném

okolí ostnu musí být vždy v základní zlatožluté barvě. Podsadová část per je šedá. –  Výrazně

rozmazanou kresbu lze hodnotit nejvýše známkou 2, případně 1, kresbu téměř chybějící a kresbu zcela

rozptýlenou do pepření, zejména na zádech a v sedle hodnotíme známkou 0.

6. Zbarvení českých slepic koroptvích je stejné jako koroptvích vlašek. Kohout musí mít červenozlatý

krční a sedlový závěs, oba s výraznou stvolovou kresbou, nachově červená ramena a záda a štíty

křídel, černá kovově lesklá zrcadla na štítech a čistě černé partie prsou, boků a holení. – Zlatožluté až

slámově žluté závěsy hodnotíme známkou 1 nebo 0, slabou nebo chybějící kresbu v sedlovém závěsu

známkou 2 nebo 1. Velmi malý výskyt hnědé barvy v černých partiích spodku trupu podle rozsahu

známkou nejvýše 2, ale spíše 1, výraznější výskyt pak zásadně známkou 0. Slepice musí mít zlatý krční

závěs s černou stvolovou kresbou, sytě lososová prsa a celou horní partii hnědošedou s jemným

černým pepřením, rozprostřeným pravidelně v praporech až k jejich okrajům, přičemž každé

jednotlivé pero musí mít světlý osten. – Náznak vlnité kresby v partii prsou hodnotíme vždy známkou

0, náznak vlnité kresby v horní partii podle rozsahu známkou 2 nebo 1, velmi výrazné třpytivé lemy

známkou 0 a zcela chybějící osténkovou kresbu rovněž známkou 0.

 

 

Závazné stanovisko k hodnocení barvy běháků šumavanek

 

                Součástí tohoto PPD je i upravený a zřejmě již definitivní standart šumavanek, zpracovaný pro

vydání v příštím vzorníku. Tento standart uvádí barvu běháků břidlicově šedou a všechny ostatní

barvy jsou považovány za nepřípustné vady. S ohledem na relativně krátkou dobu šlechtění tohoto

plemene lze však ještě v několika dalších generacích očekávat větší procento odchylně zbarvených

běháků a tuto objektivně danou skutečnost je proto třeba zatím zohlednit.

                Na přechodnou dobu od 1.1.2004 do odvolání se zmírňují požadavky na zbarvení běháků

šumavanek následovně. Standardní zbarvení běháků je břidlicově šedé. Masové zbarvení běháků lze

hodnotit nejvýše známkou 3, zelené zbarvení nejvýše známkou 2, žluté zbarvení zůstává nepřípustnou

vadou a musí být hodnoceno vždy známkou 0.

 

Závazné stanovisko k hodnocení ostruh u zdrobnělých bojovnic novoanglických

 

                U zdrobnělých bojovnic novoanglických jsou problémem nevyvinuté ostruhy u většiny kohoutů, zejména u dlouhonohých, typově dokonalejších zvířat. Podle informace některých chovatelů tohoto plemene by se mohlo jednat o určitou genetickou vazbu délky běháků a vývinu ostruh. Tyto názory bude třeba ještě prověřit, ale do té doby bude za tuto vadu postih zmírněn.

                Absence ostruh u kohoutů zdrobnělých bojovnic novoanglických je nadále považována za

vadu, ale s platností od 1.1.2004 do odvolání ji hodnotíme méně přísně než dosud. Postupujeme stejně

jako u kohoutů původních zakrslých plemen, což znamená, že pokud chybí jedna ostruha, je možno

v pozici 6 nejvyšší známku 3, pokud chybí obě ostruhy lze udělit nejvyšší známku 2 – zdrobnělé

novoanglické bojovnice se tímto přeřazují ze skupiny II do skupiny III.

 

Závazné stanovisko – Hedvábničky – úprava standardu v pozici „hlava“

 

                V PPD č. 4/2000 byl zveřejněn nový standard hedvábniček. V něm je uvedena jako standardní

znak lebeční výduť, která tvoří základnu chocholky a absence této výduti je považována za výlukovou

vadu.

                Při zjišťování frekvence výskytu lebečních výdutí v současné populaci našich hedvábniček byl

ale tento znak zjištěn jen u menšího procenta zvířat a u zvířat dovážených ze zahraničí se téměř

nevyskytuje. Současně se prokázalo, že přítomnost , nebo naopak absence lebeční výduti, nemá na

kvalitu chocholky u hedvábniček významný vliv.

                S ohledem na tyto zjištěné skutečnosti rozhodl výbor posuzovatelů drůbeže vyškrtnout lebeční

výduť ze standardních znaků hedvábniček a její absenci nehodnotit nadále jako vadu.

 

Závazné stanovisko k hodnocení laloků u malajek

 

                Ve standardu malajek jsou laloky definovány termínem „ jen naznačené“ což při posuzování

zákonitě způsobuje větší rozdíly v jejich hodnocení z důvodu různého subjektivního pohledu

jednotlivých posuzovatelů. U takto definovaných znaků by očekávání úplného sjednocení pohledu

všech posuzovatelů bylo iluzí, ale pro sblížení pohledu se nadále budeme řídit následujícím výkladem.

                Termín „ jen naznačené“, lze vyložit tak, že laloky vyvinuté být musí, ale mají být jen velmi

malé. U malajek tedy nelze v žádném případě uplatňovat tak přísná kriteria jako u některých jiných

bojových plemen, např. asilek, kde laloky nemají být vyvinuté vůbec. Skutečností však je, že většina

kohoutů má laloky poněkud větší, než aby je bylo možno považovat za pouhý „náznak“. V těchto

případech je třeba postupovat velice citlivě, zvažovat zda velikost laloků je v určitém souladu s dalšími

znaky typu, zejména s celkovou mohutností zvířete, jeho výškou, s velikostí hlavy, velikostí hřebene a

s vývinem „uzdičky“, která je důležitým plemenným znakem. Přihlížet je třeba i ke stáří zvířete. Za

ideální stav lze samozřejmě považovat laloky jen lehce naznačené a doplněné výrazně vyvinutou

„uzdičkou“. Laloky vyvinuté poněkud více než je tento požadovaný „náznak“ však nelze považovat za

velkou či dokonce výlukovou vadu. Jejich tkáň však musí vykazovat znaky určité redukce a ve vztahu

k celkovému rámci zvířete a velikosti ostatních znaků hlavy je musíme vnímat jako velmi malé.

V takovém případě lze udělit ve druhé pozici i známku 3. Poněkud více vyvinuté laloky hodnotíme

nejvýše známkou 2 a výrazně vyvinuté laloky  narušující požadovaný plemenný typ zásadně známkou

0.