Zbarvení peří drůbeže

18.05.2012 12:13

 

 

Zbarvení peří má značný význam pro exteiérovou dokonalost jedince. Při posuzování hodnotíme jeho barvu, u vícebarevných plemen a rázů i kresbu, dále lesk a svit. U slepic jsou některé rázy jednobarevné, jiné vícebarevné, které nazýváme kreslené. Z jednobarevných jsou to bílé, černé, modré, žluté a červené.

Bílé: u tohoto rázu požadujeme co nejčistší bílou barvu jednotného odstínu po celém těle, a to jak svrchního opeření, tak podsady. Častou vadou bílé barvy je žlutý nádech, který se vyskytuje zvláště krátce po přepeření a později se ztrácí. U některých jedinců však zůstává, zvláště v obou závěsech a na zádech kohoutů. Tuto vadu posuzujeme přísněji u plemen s bílým zbarvením kůže. Další vadou je lokální drobné stříknutí černé barvy, tzv. „pepření“.

 Černé: žádoucí je co nejsytější jednotná barva s  výrazným zeleným leskem, zvláště u kohoutů. Rovněž podsada by měla být co nejtmavší. U plemen se žlutou kůží tolerujeme světlou až bílou podsadu především u kohoutů, ale nesmí prorážet na povrch. Nejčastější vadou černé barvy bývá fialový lesk (tzv. fialka), který se vyskytuje buď po celé ploše per, nebo častěji v pruzích. Z dalších vad se vyskytuje matné peří bez lesku, méně sytá až zahnědlá barva, ojedinělý je výskyt hnědých per v opeření zejména u kohoutů a záběly v letkách, ocase a krycím opeření. U černě zbarvených plemen se žlutou kůží, žlutým zobákem a žlutými běháky bývá většinou problémem dosažení žlutých zobáků a běháků, zejména u samičího pohlaví. V těchto případech posuzujem proto příměs černé barvy na zobácích a běhácích mírněji, vždy ovšem zde musí být žlutá barva zřetelně patrná.

 Modré: jde o zbarvení velice obtížné pro šlechtění. Požadavkem je modrá barva středního odstínu, co nejvyrovnanější po celém těle. U některých plemen se požaduje tmavší lemování jednotlivých per, u jiných plemen je naopak toto lemování vadou. Kohouti mají krční a sedlové závěsy modročerné, Ideální barva podsady je modrá, u kohoutů tolerujeme i bílou, ale nesmí prorážet na povrch. Při šlechtění modré barvy dochází ke stálému štěpení. V odchovu se vyskytují jednak zvířata téměř bílá nebo černá, která je možno při vhodných kombinacích rovněž využít v chovu. K častějším vadám modré barvy patří nevýrazný šedý odstín, hněď v opeření, dále výskyt ojedinělých černých per a časté jsou i záběly jak letek a ocasních per, tak i krycího opeření. U plemen, kde je požadavkem žluté zbarvení zobáků a běháků, jsou s dosažením čistě žlutého zbarvení podobné problémy jako u černé barvy.

 Žluté: ideálem je stejnoměrná sytá barva vaječného žloutku s výrazným leskem po celém těle. Kohouti mají většinou krční a sedlový závěs o něco tmavší a v ocasech se u nich objevuje dosti často příměs bronzového odstínu. Podsada musí být žlutá, čím tmavší, tím je zvíře cennější. K nejčastějším vadám žluté barvy patří lemování peří, které je způsobeno odlišnou strukturou okrajů per, dále nevyrovnané zbarvení jednotlivých per, které působí dojmem strakatosti, černé pepření v peří, zejména v ocase a letkách, a často se vyskytuje i velmi světlá až bílá podsada.

 Červené: toto zbarvení se vyskytuje jen u několika plemen. Požaduje se sytá mahagonově červená barva s leskem stejnoměrného odstínu po celém těle. Většina zvířat, zvláště kohoutů, má v ocase příměs černé barvy. Podsada je žádoucí červenohnědá, co nejtmavšího odstínu. K nejčastějším vadám patří světlá až rezavá barva, nevyrovnané skvrnité zbarvení, lemování peří způsobené odlišnou strukturou okrajů per, čerň v letkách, černé stříkání v krčním závěsu, černé pepření štítů křídel a světlá, zabělená nebo šedá podsada.

 Červená a žlutá nejsou geneticky čistě jednobarevné, ale mají v genotypu prvky kolumbijské kresby, jejíž vnější projevy jsou u všech červených a žlutých plemen nežádoucí a hodnotíme je jako vady. Jde o výskyt černé barvy v ocase, „brčicích“ ( první tvrdé krovky křídelní) a letkách, v ojedinělých případech i v krčních závěsech a v podsadě.

Častěji než peří jednobarevné se vyskytuje u slepic peří vícebarevné, které nazýváme kreslené. Kresby na jednotlivých perech mohou být jednoduché, ale i složitější.

K nejjednodušším kresbám patří kresba osténková. Je tvořena ostnem pera, který je podstatně světlejší než prapor téhož pera. V ploše peří se projevuje světlými podélnými čárkami mezi tmavšími prapory per. S touto kresbou se setkáváme například na prsou slepic koroptvích vlašek.

Další z nejjednodušších kreseb je kresba stříkaná nebo pepřená. Je tvořena nahloučením větších nebo menších skupinek tmavšího pigmentu pravidelně na světlejší základní ploše pera. V ploše se takové peří jeví jakoby posypané pepřem, při větších skupinách jakoby pokryté vločkami. Často se vyskytuje na jednom peru v kombinaci s osténkovou kresbou. Tuto kresbu najdeme na zádech koroptvích vlašek.

Jednou z nejrozšířenějších kreseb je kresba stvolová. Jde o kresbu dlouhých, úzkých per krčních, popřípadě sedlových závěsů mnoha plemen a rázů divokého zbarvení. Kresbu tvoří dva černé proužky, které se táhnou po obou stranách ostnu pera. Před koncem pera se spojují do šípovitého hrotu. Osten pera, okraje a hrot pera jsou v základní světlejší, zpravidla žluté nebo bílé barvě.

K nejkrásnějším kresbám patří peří tmavě lemované. Základní barva je vždy světlejšího odstínu, nejčastěji zlatohnědá nebo bílá. Po obvodu celého pera probíhá úzký tmavý, nejčastěji černý nebo modrý lem. Tato kresba je nejdokonalejší u zlatých a stříbrných sebritek. Peří s černými lemy na modrém podkladě mají andalusky.

Tmavě lemovanému peří je blízké peří dvojlemované. Jeho základní barva je červenohnědá. Po obvodu celého pera probíhá podobně jako u předešlé kresby černý, zeleně lesklý a poněkud širší lem. Druhý lem probíhá souběžně s okrajovým lemem v ploše pera. Toto peří je typické pro zbarvení barneveldek.

Opakem tmavě lemovaného peří je peří světle lemované. Jeho základní barva je vždy tmavší než světlý lem, probíhající po obvodu praporu pera. V kombinaci zlatohnědé základní barvy s bílým lemem nacházíme tento druh peří u bílozlatých vyandotek. Do této skupiny patří i světle lemované peří na zádech slepic zlatě zbarvených a stříbrně zbarvených plemen. Například vlašky zlatě zbarvené mají peří základní barvy světle hnědé s hustým čárkováním, po obvodu lemované úzkým světlým zlatovým lemem. Podobně vlašky stříbrně zbarvené mají základní barvu stříbrošedou s černým čárkováním a po obvodu zářivý stříbřitě bílý lem.

Peří s vlnitou kresbou má základní barvu světlejší a je zdobeno dvěma až čtyřmi tmavšími vlnitými proužky, probíhajícími v ploše pera přibližně souběžně s okrajem praporu pera, který je vždy v základní barvě. Tato kresba na žlutohnědém základě je nazývána koroptví vlnitá a nejdokonalejší je u slepic vyandotek, kočinek a plymutek. Pokud je na modrošedém základě, nazýváme ji tmavě vlnitou a ta je nejdokonalejší u brahmánek a vyandotek. Velmi podobnou, ale méně výraznou kresbu mají i slepice zlatě kropenatých a stříbrně kropenatých českých slepic.

Peří s vločkovitou kresbou nebo také kropenatou kresbou má základní barvu zlatohnědou nebo bílou. Napříč praporem pera probíhají černé proužky ostře ohraničené od základní barvy. Tyto proužky jsou místy zúžené nebo i přerušené, a tak působí v ploše peří dojmem černého „kropení“ nebo větších či menších vloček. S touto kresbou se setkáváme u slepic východofríských racků.

Poměrně rozšířenou kresbou je peří tečkované. Vyskytuje se buď jako černě tečkované ve dvou základních barvách, bílé a  zlatohnědé s černou, kovově lesklou skvrnou na hrotu pera, nebo jako bíle tečkované v základní barvě žluté s bílou skvrnou na konci hrotu pera. Skvrny by neměly být příliš velké a jejich tvar by měl být kulatý. Obě varianty černě tečkovaného peří se vyskytují například u hamburčanek, žluté bíle tečkované peří mají durynští vousáči.

Podobným dojmem tečkování na ploše per působí i kresba černobílá nebo modrobílá. U této kresby je základní  barvou černá nebo modrá a kresbu tvoří bílé skvrny na hrotu pera. Tyto skvrny nemají většinou stejný tvar ani velikost, ale ve většině standartů se požaduje tvar písmene V. K vlastnostem této kresby patří stálé zvětšování plochy bílých skvrn s postupujícím věkem zvířat, proto jsou mladá zvířata vždy tmavší než zvířata starší. Tuto kresbu mají např. černobílé vlašky.

Oběma předešlým kresbám je blízká kresba trojbarevná. Je vlastně jakousi kombinací těchto kreseb. Základní barva je nejčastěji zlatohnědá. Na konci každého pera je kulatá černá skvrna a v ní úplně na hrotu ještě bílá tečka, kterou nazýváme „perla“. Méně často se vyskytuje tato kresba v kombinaci světle žluté základní barvy s modrými skvrnami a bílými perlami. Podobně jako u kresby černobílé dochází u této kresby ke zvětšování bílých skvrn s postupujícím věkem zvířat, Proto jsou starší zvířata v celkovém vzhledu vždy světlejší. S touto kresbou v obou barevných kombinací se můžeme setkat třeba u rousných zakrslých.

Kresba krahujcovitá je nazývána podle značné podobnosti s kresbou prsního peří jestřába nebo krahujce. Základní barva této kresby je barva černá. Napříč per probíhají souběžně v mírných obloučcích proužky modravě bílé barvy. Tato kresba pokračuje po celém praporu pera až do podsady. Kohouti mají černé a světlé proužky přibližně stejně široké, kdežto u slepice jsou proužky základní černé barvy asi dvakrát širší, proto se slepice jeví celkově vždy tmavší než kohouti. Hrot pera by měl být vždy zakončen v základní černé barvě. Typickým příkladem této kresby jsou amroksky. Výjimečně se vyskytuje i v jiných barevných kombinacích, například modré krahujcovité nebo žluté krahujcovité.

Blízce příbuznou a možnou říci vylepšenou kresbou je kresba žíhaná. Základní barva je opět černá. Napříč praporů per probíhají proužky modravě bílé barvy přímo a na rozdíl od kresby krahujcovité jsou mnohem ostřeji ohraničeny od základní barvy. U nejlepších zvířat na sebe proužky jednotlivých per navazují, a tak vzniká jednotná žíhaná kresba celých tělních krajin. Zakončení per na hrotu je opět v základní černé barvě a žíhaná musí být i podsada. Stejně jako u kresby krahujcovité jsou i u této kresby rozdíly v šířce černých a světlých pruhů u kohoutů a slepic. Tato kresba je nejvíce prošlechtěna u žíhaných plymutek.

Jednotlivé vícebarevné variety se liší barevným uspořádáním peří na těle. Některé mají peří kreslené jednotně, u jiných jsou jednotlivé části těla zbarveny různě.

Pro některé variety je typické výraznější a barevnější zbarvení kohoutů, což nazýváme pohlavním dimorfismem ve zbarvení.

Kreslených variet je velké množství a jsou popsány ve standartech jednotlivých plemen.

K nejstarším kresleným varietám domácí drůbeže patří variety divoce zbarvené nebo divoké. Tímto názvem označujeme zbarvení zcela nebo téměř shodné se zbarvením divokých předků jednotlivých druhů drůbeže. Při stejném označení bude tedy zcela jinak zbarvena slepice, husa, kachna domácí, kachna pižmová nebo perlička. V průběhu mnoho tisíc let trvajícího chovu se vyskytly i u tohoto divokého zbarvení občas různé mutace, které se staly podkladem pro další šlechtění, takže dnes máme zejména u slepic ne jedno divoké zbarvení, ale několik zbarvení podobných, a můžeme tedy hovořit o zbarvení divokého typu nebo divoké řady. Tyto řady lze rozdělit na základní řadu zlatou ( tabulky č. 1a, 1b) , jakousi řadu oranžovou a řadu stříbrnou.

Výskyt stříbrné mutace dal vznik divokým varietám stříbrné řady. Jsou shodné s uvedenými řadami původní zlaté řady s tím rozdílem, že zlatá, žlutá, žlutohnědá nebo červenohnědá barva je i nich nahrazena barvou stříbřitě bílou nebo stříbrošedou. Z těchto stříbrných variet patří k nejznámějším kresba stříbrokrká, která je charakterem kresby shodná se zlatokrkou, a kresba stříbrně zbarvená, shodná se zlatě zbarvenou.

Do variety divoce zbarvených spadá i „oranžové“zbarvení, a to oranžovokrké, oranžově zbarvené, rezavě oranžové viz tabulky 2a, 2b.

Všechny dosud uvedené variety jsou velmi blízké zbarvení kura bankivského. Mimo ně však řadíme však řadíme k divokému zbarvení ještě řadu dalších kreseb, které však jsou původnímu zbarvení více vzdálené.

K těm patří například zbarvení lososové, typické pro plemeno faverolek. Charakteristické pro ně je celkové zesvětlení, zejména v opeření slepic. Kohout má hlavu barvy slonové kosti. Rovněž krční a sedlový závěs je barvy slonové kosti s černou stvolovou kresbou. Po obou stranách krčního závěsu má dvě hnědočervené skvrny. Záda a kryt křídel jsou hnědočervené, promíšené žlutobílou barvou. Napříč křídel má černé, kovově lesklé zrcadlo. Vnější prapory letek jsou bílé, vnitřní černé. Černý je i spodek těla, to je vous, hrdlo, hruď, holeně, břicho a rovněž i rousy a ocas. Kryt ocasu je částečně červenohnědý. Slepice má hlavu hnědočervenou, krční závěs tmavě hnědočervený se širokým lemem barvy bílé nebo slonové kosti. Záda, kryt křídel a sedlo jsou lososově červené s bělavým lemem a ostny per. Vnější prapory letek mají lososovou barvu, vnitřní jsou promíšené šedočernou barvou. Barva vousů je bělavá. Hrdlo, hruď a holeně jsou světle žlutě růžové, břicho a zadek téměř bílé. Ocas je hnědočervený, promíšený černou barvou. Opeření běháků je bílé až světle růžové. Podsada obou pohlaví je moučné až jemně šedomodré barvy.

Další ještě světlejší varietou je zbarvení červeně sedlaté. Kohout má většinu peří smetanově bílou. Hlava je zlatočervená, krční a sedlový závěs zlatožlutý se světlou stvolovou kresbou. Záda a kryt křídel jsou červené, napříč křídel je bílé zrcadlo. Ruční letky jsou smetanově bílé, loketní letky rovněž smetanově bílé, na vnějším praporu hnědé, při složeném křídle tvoří hnědý trojúhelník. Prsa, břicho, holeně a ocas jsou smetanově bílé. Slepice má hlavu zlatožlutou, krční závěs zlatožlutý se smetanově bílou stvolovou kresbou. Přední část krku a prsa jsou lososově růžové. Ostatní peří je smetanově bílé.

Poměrně často se vyskytují divoké variety s vícenásobnou kresbou. K těm je možno zařadit zbarvení zlatě kropenaté, typické pro nejrozšířenější varietu českých slepic. Kohout má hlavu červenohnědou, krční závěs červenohnědý až žlutohnědý, bohatě lesklý, s černou stvolovou kresbou. Sedlový závěs je zlatohnědý, rovněž s černou stvolovou kresbou. Záda tmavohnědá, kryt křídel purpurově červený. Napříč křídel černé, kovově lesklé zrcadlo. Ruční letky černé, někdy s úzkým pruhem hnědé barvy na okraji vnějšího praporu, loketní letky černé, na vnějším praporu hnědé. Přední strana krku, prsa, břicho a holeně jsou černé, více nebo méně promíšené hnědí. Ocas je černý, srpy se zeleným leskem. Pera ocasního krytu jsou černá, hnědě lemovaná. Podsada je šedá. Slepice má základní barvu zlatožlutou. Hlava je tmavožlutá, jemně černě prokreslená. Krční závěs zlatožlutý s černou stvolovou kresbou. Přední část krku, prsa, štíty křídel, záda a kryt ocasu jsou barvy žluté, každé pero uvnitř praporu dvakrát až třikrát černohnědě obloukovitě vlnitě prokreslené. Tyto proužky nejsou přesně ohraničeny a černohnědá barva zabíhá místy i do základní barvy. Holeně jsou hnědošedé s nepatrně znatelnou kresbou, břicho a zadek hnědošedé. Ruční letky šedočerné, vnější prapor se slabým žlutým stříkáním. Loketní letky na vnitřním praporu šedočerné, na vnějším hnědožluté s tmavším stříkáním. Ocas je hnědočerný.

Stejnou kresbu má zbarvení stříbrně kropenaté, u kterého je základní zlatohnědá barva nahrazena barvou stříbřitě bílou nebo stříbrošedou.

Další varietou této skupiny je zbarvení koroptví vlnité. Rozšíření názvu o slovo vlnité přispěje k jednoznačnému rozlišení tohoto barevného zbarvení od již uvedené koroptví kresby. Kohout má hlavu červenohnědou. Krční a sedlový závěs zlatohnědý s černou stvolovou kresbou. Záda a kryt křídel jsou červenohnědé. Štíty křídel zlatohnědé, promíšené černí. Vnitřní prapory letek jsou černé, vnější hnědé. Prsa, hruď, holeně a břicho jsou černé s hnědým lemováním. Rejdováky černé, většinou hnědě lemované, srpy černé se zeleným leskem. Slepice má základní barvu sytě zlatohnědou po celém těle. Peří krčního závěsu s černou stvolovou kresbou, která prostupuje až do hrotů per. Ostatní peří má v ploše několikanásobnou černou vlnitou kresbu. Tyto proužky sledují okraj pera, který je v základní barvě. Břicho a zadek jsou šedé, letky a rejdováky tmavohnědé až hnědočerné.

Stejnou kresbu má zbarvení tmavě vlnité, u kterého je základní zlatohnědá barva nahrazena barvou stříbřitě bílou nebo stříbrošedou.

Do této skupiny je možno zařadit i zbarvení dvojlemované, známé zejména u barneveldek. Kohout má hlavu černou, krční a sedlový závěs černé, tmavě červenohnědě lemované. Záda červenohnědá, černě lemovaná. Kryt křídel hnědý s černými lemy nebo dvojlemy. Napříč křídel černé, kovově lesklé zrcadlo. Ruční letky černé s hnědým lemem na okraji vnějšího praporu. Loketní letky na vnitřním praporu černé, na vnějším červenohnědé, černě lemované. Prsa a břicho černé, většinou s hnědou kresbou. Holeně černé. Ocas černý se zeleným leskem. Slepice má hlavu a krk černé, rovněž tak břicho a holeně. Ostatní peří je hnědé, dvojitě černě lemované. Každé pero má hnědé pole kolem ostnu, za ním úzký černý proužek, opět hnědé pole a na okraji černý lesklý lem. Letky a ocas jsou černé, promíšené hnědí.

Dvojlemovanému zbarvení je velmi blízké zbarvení hnědé bažantí. Liší se zejména tím, že jednotlivá pera mají kromě dvojlemů ještě další černý proužek kolem ostnů. Touto kresbou uzavíráme výčet nejčastějších variet divokého typu zbarvení a seznámíme se s některými dalšími skupinami kreseb.

K nejkrásnějším varietám patří kresby lemované. Mohou být buď tmavě lemované, nebo méně často světle lemované. Typickým příkladem z této skupiny je zejména zbarvení stříbrné. Kohout má základní barvu bílou, kresbu černou. Hlava je bílá, krční a sedlový závěs bílé s černou stvolovou kresbou. Záda a kryt křídel bílé s naznačeným černým lemem. Prsa, hrdlo, břicho, boky a holeně jsou bílé, každé pero sytě černě lemované. Velké krovky křídelní jsou bílé, čistě lemované, takže tvoří na křídlech nejméně tři ostré příčné pruhy. Ruční letky jsou na vnitřním praporu černé, na vnějším bílé, loketní letky bílé s černým lemem. Ocas černý se zeleným leskem, podsada tmavá. Slepice je zbarvena jako kohout. Navíc má však lemovaná i záda, kryt křídel a sedlo. Lemy jsou užší než u kohouta.

Stejnou kresbu má i zbarvení zlaté, u kterého je však bílá základní barva nahrazena barvou žlutohnědou, dále zbarvení modrozlaté, které má základní barvu žlutohnědou, ale lemy barvy modré, stejnou základní barvu má i zbarvení bílozlaté, u kterého jsou zase lemy bílé. Do této skupiny můžeme zařadit i modré černě lemované zbarvení andalusek. Další skupinou jsou kresby tečkované. Nejznámějším z této skupiny je zbarvení stříbrné černě tečkované. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně. Základní barva je bílá. Na špičkách jednotlivých per jsou černé, zeleně lesklé skvrny, buď kulaté, nebo tvaru písmene V, na rejdovácích tvaru půlměsíce. Podsada je černošedá. Stejnou kresbu má i zbarvení zlaté černě tečkované, jen základní barva je místo bílé červenohnědá. Kresbou shodné je i zbarvení žluté bíle tečkované, u kterého je základní barva žlutá a tečky bílé. Do skupiny tečkovaných kreseb můžeme zařadit i zbarvení černobílé. Zvířata obou pohlaví jsou zbarvena opět stejně, kohouti však mají méně kresby. Základní barva je černá, zeleně lesklá. Kresbu tvoří bílé skvrny na hrotech jednotlivých per. Tyto skvrny nemívají stejný tvar a velikost, v ideálních případech mají opět tvar písmene V. Rozsah této kresby se s přibývajícím věkem zvířat zvětšuje. Stejnou kresbu má i zbarvení modrobílé, jen základní barvou je místo černé modrá.

Tečkovaným kresbám se podobají kresby trojbarevné, jsou však složitější. Vyskytují se ve dvou barevných kombinacích. První z nich označujeme jako kresbu trojbarevnou. Zvířata obou pohlaví jsou zbarvena podobně. Kohouti mají však lesklejší peří, zejména v obou závěsech. Základní barva je tmavožlutá až zlatohnědá. Jednotlivá pera mají na konci černou skvrnu a v ní úplně na hrotu menší bílou perlu. Letky jsou v základní barvě, promíšené černou a bílou barvou. Ocasy kohoutů jsou černé s bílými hroty.

Stejnou kresbu má zbarvení modré trojbarevné, základní barvou je zde však smetanově žlutá, skvrny na koncích per jsou modré a perly opět bílé. Toto zbarvení je mnohem méně kontrastní než předešlé zbarvení

Další skupinou kreseb jsou variety žíhané. Z nich nejčastější je krahujcovitá kresba. Zvířata obou pohlaví jsou opět zbarvena stejně, liší se jen šířkou světlých a tmavých proužků. Základní barvou je černá. Napříč jednotlivých per probíhají v mírných obloučcích proužky modravě bílé barvy. U kohoutů jsou proužky obou barev stejně široké, u slepic jsou proužky základní černé barvy asi dvakrát širší. Takto je zbarveno veškeré peří na těle včetně letek, rejdovacích per a podsady. Krahujcovité kresbě je velmi podobná kresba žíhaná, u které probíhají jednotlivé proužky přímo a jsou vzájemně ostřeji ohraničené.

Dosti početnou skupinu kreseb zahrnuje zbarvení kolumbijské. Jako nejtypičtější zbarvení z této skupiny je možno uvést bílé kolumbijské zbarvení, které se vyskytuje například u vyandotek. Zvířat obou pohlaví jsou zbarvena stejně. Základní barva je bílá, barva kresby je černá. Hlava je stříbřitě bílá, krční závěs rovněž stříbřitě bílý se širokou černou stvolovou kresbou. Sedlový závěs kohoutů je bílý, často se stopami černé stvolové kresby. Letky jsou černé s bílým vnějším praporem, takže se složená křídla jeví jako bílá. Ocas je černý se zeleným leskem. Malé srpy kohoutů a ocasní krovky slepic jsou bíle lemované. Někdy jsou lemované i velké srpy kohoutů a rejdováky slepic. Barva podsady je modrošedá.

Červené a žluté kolumbijské zbarvení se liší od bílého jen jinou základní barvou. Barva kresby je opět černá a barva podsady je modrošedá.

Téměř shodné s bílým kolumbijským zbarvením se na první pohled jeví zbarvení světlé. Nejznámější je asi u sasexek. Hlavním rozlišujícím znakem mezi oběma zbarveními je barva podsady, která je u této variety světlá. Také v sedlovém závěsu kohoutů se vyskytuje náznak černé kresby jen zcela výjimečně. Proti kolumbijskému zbarvení jde tedy u tohoto zbarvení o určitou redukci černého pigmentu v opeření.

Podobně se odlišuje od žlutého kolumbijského zbarvení červenozlaté zbarvení, známé především u drážďanek, a ještě více velmi podobné zlatohnědé zbarvení hempšírek, kde je ještě navíc redukován černý pigment v krčních závěsech, zejména u kohoutů

Nakonec do této skupiny patří i zbarvení černoocasé, bílé nebo žluté, u kterého je černý pigment soustředěn jen do peří ocasu a letek