Závazná stanoviska
Závazné rozhodnutí výboru sboru posuzovatelů k vypisování oceňovacích lístků
Současný známkový systém posuzování drůbeže se používá již déle jak 10 let, ale některým
posuzovatelům činí stále problémy správné vyplňování oceňovacích lístků. Nedostatek údajů na
oceňovacích lístcích je trvale terčem oprávněné kritiky ze strany vystavovatelů, proto k tomuto
problému přijal výbor sboru posuzovatelů následující závazné rozhodnutí.
1.Záhlaví lístku:
- Výstava: vyplňuje se dle dispozic pořadatele výstavy – př.: Místní – Šumperk
- Datum: vyplňuje se datum posuzování v pořadí den, měsíc a rok dvojčíslím – př.: 22.11.01
- Plemeno: vyplňuje se nezkrácený název plemene a zkratka barevného rázu – př.: Vlaška č.
- Pohlaví: vyplňuje se 1,0 nebo 0,1; v případě nejistého určení 1,0? nebo 0,1? nebo pouze ?
- Hmotnost: vyplňuje se v kg na 1 desetinné místo – př.:3,1
- Kroužek: vyplňuje se celé registrační číslo; u zahraničních zvířat i doplňující písmena
- Ročník: vyplňuje se posledním dvojčíslím kalendářního roku – př.: rok 2001 se uvede 01
- Třída: vyplňuje se velkými tiskacími písmeny, následujícími zkratkami: SE, EL, VD, DB, US, N, V;
v případě soutěžních výstav posuzovatel po dohodě s pořadatelem výstavy navíc doplní výsledné
hodnocení soutěžními body dle přepočítací tabulky – př.: VD/93; US/91; V/0
2. Vlastní posouzení:
- Hodnocení nedospělých zvířat predikátem: Při posuzování nedospělých zvířat predikátem se vypíše
v 1. pozici přes střed lístku údaj o nedospělosti zvířete: u 1,0 uvedeme „ nedospělý“; u 0,1
„nedospělá“. U těchto nedospělých zvířat neudělujeme v jednotlivých pozicích žádné známky, ale
musíme uvést výstižnými poznámkami nejdůležitější přednosti a vady, které jsme u nich zjistili.
Výsledné hodnocení zapíšeme do kolonky „ Třída“ stejně jako u dospělých zvířat. Hodnocení
predikátem je však omezeno nejvyšší třídou VD (nelze udělit EL a SE) a v případě soutěží se za třídu
VD přiděluje u predikátů jednotně 93 bodů. Pokud zjistíme u zvířat hodnocených predikátem
výlukovou vadu, zapíšeme i u nich v příslušné pozici známku 0 s doplňující poznámkou o důvodu
vyřazení. Pozor na nejzazší termíny pro možnost hodnocení predikátem. U většiny plemen končí dnem
31. října.
- Hodnocení dospělých zvířat známkami: Při posuzování dospělých zvířat musíme udělit známky ve
všech pozicích. Tyto známky jsou podkladem pro stanovení výsledné třídy a v případě přidělování
soutěžních bodů ovlivňují u zvířat oceněných VD, EL a SE také počet těchto soutěžních bodů ( viz
přepočítací tabulka).
- Dvě kriteria pro stanovení výsledných tříd: Je třeba respektovat zásadu, že kriteria pro stanovení
výsledné třídy jsou dvě. První kriterium je dosažený průměr ze všech šesti známek. Ten musí být u
jednotlivých tříd nejméně: SE 4,5; EL 4,0; VD 3,5; DB 2,5; US méně než 2,5. Pozor, při udělení
známky 0 v kterékoliv pozici je bez ohledu na známky ve všech ostatních pozicích vždy i průměr 0,
z čehož vyplývají výsledné třídy N ( pokud se jedná o přechodnou vadu), nebo V ( pokud se jedná o
trvalou vadu)! Druhé kriterium je nejnižší udělená známka. Ta může být u tříd: SE 4; EL 3; VD 3; US
Na toto druhé kriterium někteří posuzovatelé zapomínají, což má za následek zásadní chyby při
zařazování zvířat do výsledných tříd. Pro lepší pochopení si uvedeme příklad 3 zvířat u kterých při
stejném dosaženém průměru rozhodla o výsledné třídě nejnižší udělená známka:
1. zvíře: známky 5,5,5,4,4,4 průměr známek 4,5 nejnižší známka 4 třída SE
2. zvíře: známky 5,5,5,5,3,4 průměr známek 4,5 nejnižší známka 3 třída EL
3. zvíře: známky 5,5,5,5,5,2 průměr známek 4,5 nejnižší známka 2 třída DB
- Povinnost slovního popisu předností a vad: Kromě známek je posuzovatel povinen doplnit posouzení
stručným, ale výstižným slovním popisem zjištěných nejdůležitějších předností ( na levé straně lístku)
a vad ( na pravé straně lístku) v jednotlivých pozicích. Tuto povinnost nelze chápat tak jako někteří
vystavovatelé, kteří se domnívají, že jim je posuzovatel povinen formou poznámek ve všech
hodnocených pozicích popsat všechny klady a nedostatky hodnoceného zvířete. Posuzovatelé
samozřejmě nemusí popisovat za každou cenu veškerá málo podstatná zjištění. Na druhé straně je však
jen minimum zvířat tak tuctových a nevýrazných, že o nich nelze napsat ani jedinou poznámku.
Naprostá většina zvířat má zřetelné vady, nebo naopak přednosti, kterými se odlišují od současného
průměru populace svého plemene a tyto je třeba formou slovního popisu zdůraznit. Některé znaky
posuzujeme pouze v rámci jediné pozice, např. zbarvení podsady v pozici 5 – peří. Jiné znaky však
ovlivňují více pozic a proto musíme k jejich kvalitě přihlédnout při hodnocení všech pozic, které
spoluvytvářejí. Příkladem je třeba ocas, který hodnotíme především v pozici 4 – ocas. Protože však
nasazení a tvar ocasu ovlivňuje také výrazně celkový plemenný typ, musíme k jeho kvalitě přihlížet i
při hodnocení pozice 1 – plemenný typ. Způsob a úhel nasazení ocasu má však v některých případech
vliv i na utváření zadní části trupu, zejména horní linie zad a v takových případech k němu přihlížíme i
při hodnocení pozice 3 – trup. Pokud tedy např. zjistíme výrazné nedostatky ve způsobu nasazení
ocasu, musíme je především postihnout nižší známkou v pozici 4 – ocas, ale samozřejmě přiměřeně i
v pozici 1 – plemenný typ, protože ten je chybným nasazením ocasu vždy do určité míry narušen, a
někdy alespoň částečně v pozici 3 – trup. Slovní popis této vady však uvádíme pouze jednou a to v té
pozici, kde se vada projevuje nejvýrazněji. Dále považujeme za nutné připomenout, že kvalita řady
exterierových znaků souvisí do jisté míry s konstitucí zvířete a že je proto při zjištění vad těchto znaků
odpovídajícím způsobem ohodnotit i konstituci v pozici 6.
Závazné rozhodnutí výboru sboru posuzovatelů drůbeže k vypisování oceňovacích lístků
v kolonce „výsledek ocenění“
Výsledkem posouzení drůbeže v současném známkovém systému je třída. Po ohodnocení
jednotlivých pozic známkami zařazuje posuzovatel hodnocené zvíře do některé ze 7 kvalitativních tříd
(SE, EL, VD, DB, US, N, V), kterou zapíše v kolonce „výsledek ocenění“. Toto zařazení do třídy je
tedy u drůbeže považováno za závěr ocenění. Někteří pořadatelé výstav však požadují doplnění
udělených tříd ještě bodovými hodnotami a přepočet tříd na bodové hodnoty se provádí i u zvířat,
kterým jsou uděleny ČC. V těchto případech se jedná o body soutěžní, které jsou nadstavbou
vlastního hodnocení a pořadatelům umožňují stanovení vzájemného pořadí jednotlivých zvířat, např.
při vyhodnocování různých soutěží apod. Jedná se tedy o určitou obdobu vyhodnocování soutěží
kolekcí králíků, za kterou náleží posuzovatelům další odměna. V případě posuzovatelů drůbeže je
to 1 Kč za kus. Vypočtenou odměnu (počet kusů x 1 Kč) posuzovatel ve vyúčtování vypíše jako
samostatnou položku „vyhodnocení soutěží“. Na oceňovací lístek vypíše posuzovatel tuto bodovou
hodnotu rovněž do kolonky „výsledek ocenění“ zápisem ve formě třída/body, např. EL/95. Tyto body
uvádí také do soupisového archu a do lístků kolekcí, v případě, že je pořadatelem o jejich vypsání
požádán. Přepočet tříd na soutěžní body posuzovatelé provádějí pouze na požádání pořadatele výstavy.
Výjimkou jsou zvířata, kterým je udělena nějaká cena např. ČC. U těchto zvířat musí být přepočet na
body proveden vždy, bez ohledu na přání pořadatele.
Závazná stanoviska k různým problémům přijatá na základě poznatků z výstav
1.Mezi vystavovanými zdrobnělými chocholatými plemeny se stále častěji vyskytují prokazatelní
kříženci se znaky různých plemen. Tato zvířata bývají přihlašována nejčastěji jako hudánky, paduánky
nebo holanďanky. Většinou nemají žádný hřeben, nebo mají hřeben růžkový, často mívají 5 prstů a
různá neurčitá zbarvení. V jedné volieře jsou někdy zvířata s rozdílnými plemennými znaky
Řešení: Informovat se u výstavního výboru pod jakým plemenem jsou zvířata přihlášena a při
posuzování potom důsledně postupovat podle standartu tohoto plemene, což v naprosté většině
případů bude znamenat jejich vyřazení.
2. Stále častěji se vyskytují případy nedovolených úprav. Většinou se jedná o prokazatelné pokusy o
klamání posuzovatele. Vyskytly se např. pokusy o barvení zabělených ušnic rtěnkou, barvení zábělů
v letkách, odřezání ostruh u slepic nebo nadpočetných ostruh u kohoutů, vytrhávání peří na vnějších
stranách běháků a různé chirurgické úpravy hřebenů.
Řešení: Při posuzování zvýšit pozornost a při zjištění těchto nedovolených úprav toto ohodnotit 0
v šesté pozici a vyřazením zvířete. Hodnocení doplnit zvýrazněným popisem nedovolené úpravy na
oceňovacím lístku.
3. U některých kohoutů bojovných plemen a plemen z nich vyšlechtěných se občas setkáváme se
zmnožením ostruh. V naprosté většině se jedná o ostruhy dvojité, zcela výjimečně i o početnější. Naše
standardy toto většinou nijak neřeší, zmínka o této alternativní možnosti je pouze u sumatranek.
Některé zahraniční standardy zmnožení ostruh u plemen této skupiny připouštějí, u některých považují
dokonce větší počet ostruh za přednost.
Řešení: Výskyt většího počtu ostruh u typických bojových plemen a některých jim geneticky blízkých
plemen např. sumatranek nehodnotit ani jako vadu, ani jako přednost.
4. Výskyt kolekcí zvířat složený z jedinců různých plemen nebo rázů. Většinou se jedná o neznalost
vystavovatele.
První případ se často vyskytuje u bezvousých a vousatých hedvábniček, u bezvousých a
vousatých rousných zakrslých, u divoce zbarvených a zlatě zbarvených hedvábniček, u modrých a
perlově šedých zakrslých kočinek a antverpských vousáčů. V takovém případě posoudíme jednotlivá
zvířata podle standardu toho rázu, ke kterému správně patří. Současně je vhodné na oceňovacím lístku
vhodným způsobem upozornit vystavovatele na nesprávné přihlášení zvířete. Takováto sestava zvířat
však již nesplňuje parametry kolekce a proto ji v případě, že je tato kolekce přihlášena do soutěže
hodnotíme v celkovém součtu 0 body.
Příkladem druhého příkladu jsou kolekce v nichž některá zvířata připomínají amroksky a jiná
zase spíše plymutky, nebo některá husy české a některá husy německé. V těchto případech je nutné se
informovat u výstavního výboru pod jakým plemenem jsou zvířata přihlášena a hodnotit je podle
tohoto standardu. Výsledkem tohoto postupu bude, 6e zvířata s výrazně převažujícím fenotypem jiného
plemene budou zpravidla vyřazena. Kolekci jako celek pak běžným způsobem vyhodnotíme.
5. Upozornění na některé velké, nebo dokonce výlukové vady, které bývají na výstavách často
přehlíženy, nebo příliš benevolentně posuzovány:
- zmnožení trnů u růžicových hřebenů
- výrazně vyvinuté laloky u vousatých plemen
- růžkové hřebeny u paduánek, zvláště u kohoutů
- veverčí ocasy u kohoutů paduánek
- úzké nasazení ocasů při pohledu shora u všech plemen
- velmi silně zahnuté srpy u kohoutů japonek, rousných zakrslých a antverpských vousáčů
- výrazné sedlové podušky u slepic středně těžkých slepic, zvláště hempšírek
- supí paty u faverolek
- nedokonalý, nebo žádný vývin supích pat u rousných zakrslých
- silné opeření ušnic u různých plemen
- nesprávný počet prstů a různé jiné anomálie ve stavbě běháků u hedvábniček
- každé oko jiné barvy, rozlité zornice a jiné oční defekty
- dlouhé hlavy, vraní hlavy, zvláště u zdrobnělých velsumek a žíhaných plymutek
- netypické velké hřebeny a přilehlými praporky u leghornek
- prokazatelní meziplemenní kříženci hus ( tuluská x landeská, česká x německá nosná)
- opeření obočnic u českých chocholatých hus
- nesprávné utváření břicha a podbřišků u různých plemen hus
- malé tělesné rámce u tuluských, slovenských a pomořanských hus
- dlouhé, ploché hlavy a dlouhé zobáky u zakrslých a smaragdových kachen
- velmi hrubá až deformovaná bradavičnatost u pižmových kačerů
- krátké trojúhelníkové trupy u sasexek, rodajlendek a faverolek
- krátké trojúhelníkové trupy a vysoko nesené ocasy u kohoutů minorek
- zcela bílá podsada u vyandotek bílých kolumbijských
- zcela žlutá podsada u forverek
- čerň v krytu křídel u hempšírek, drážďanek a sasexek
- krátké nohy ( holeně i běháky) u krůt
- u indických běžců divoce zbarvených znaky pstruhového rázu a naopak
- různé zdravotní problémy, zejména nosní výtok, silné slzení očí, plíseň v obličeji, vápenka
Opatření: Důsledně dodržovat požadavky jednotlivých standardů a všeobecné zásady stanovené ve
vzorníku, případně periodiku.
Závazné stanovisko k hodnocení barvy hřebenů, obličejů a laloků u nově šlechtěných barevných
rázů hedvábniček
Na základě požadavku klubu chovatelů hedvábniček se na přechodnou dobu od 1. 1. 2002 do
odvolaní zmírňují nároky na kvalitu zbarvení hřebenů, obličejů a laloků nově šlechtěných barevných
rázů hedvábniček. Toto zbarvení je objektivně po několik generací ovlivněno geny jiných plemen
použitých při šlechtění těchto rázů, která mají hřebeny, obličeje a laloky červené.
U všech barevných rázů hedvábniček ( s výjimkou bílých), především však žlutých a červených
se dočasně zmírňují nároky na kvalitu zbarvení hřebenů, obličejů a laloků uvedené v novém standartu
hedvábniček z PPD č. 4/200 takto: Za ideální je u těchto rázů považováno zbarvení černomodré dle
standartu. Fialový až mírně načervenalý nádech však lze hodnotit i známkou 4, zřetelnější
pročervenání podle rozsahu známkou 3 nebo 2 a velmi výrazné pročervenání známkou 1. Zcela
červené zbarvení zůstává nepřípustnou vadou a hodnotíme je známkou 0.
Závazné stanovisko k hodnocení zbarvení u zdrobnělých sasexek světlých
Na základě požadavku klubu chovatelů sasexek se na přechodnou dobu od 1.1. 2002 do
odvolání zmírňují nároky na kvalitu zbarvení zdrobnělých sasexek světlých, u kterých se objevují
některé nežádoucí prvky kresby, jako pozůstatek některých plemen použitých v nedávné době při
jejich šlechtění.
U zdrobnělých sasexek světlých je standardním znakem čistě bílá podsada. Ojediněle zašedlou
podsadu lze hodnotit i známkou 4, podsadu zašedlou do cca 30% známkou 3, do cca 50% známkou 2,
do 70% známkou 1, ve větším rozsahu známkou 0. Kohouti světlých sasexek mají mít sedlový závěs
čistě bílý, bez kresby. Ojedinělý náznak černé kresby lze hodnotit i známkou 4, více patrnou kresbu
podle rozsahu známkami 3, 2, nebo 1, velmi intenzivní kresbu známkou 0. Jakýkoliv výraznější výskyt
černých pigmentů v bílých partiích těla, zejména viditelné skvrny na zádech a štítech křídel je nutno
považovat za nepřípustné vady a hodnotit známkou 0.
Závazné stanovisko k hodnocení stavby běháků pětiprstých plemen
Mezi jednotlivými posuzovateli existují dost velké rozdíly v názorech na kvalitu utváření
běháků pětiprstých plemen, což mívá za následek dost rozdílné hodnocení tohoto znaku. S ohledem na
to, že stavba pětiprstých běháků vykazuje v jednotlivých případech značnou variabilitu, je velice
obtížné vytvořit ke sjednocení pohledu posuzovatelů dostatečná kriteria a proto bude vždy třeba
s určitou mírou subjektivního pohledu posuzovatelů počítat.
V každém případě musí však být dodržovány následující zásady:
- Tento znak hodnotíme zejména v pozici 6 – stavba kostry, současně však i v pozici 4 – běháky
a v pozici 1- plemenný typ.
- V nárocích na kvalitu je třeba diferencovat mezi plemeny, nebo barevnými rázy rozšířenými,
prošlechtěnými a tedy geneticky relativně ustálenými a plemeny, nebo rázy ostatními. Největší
nároky musíme uplatnit především u faverolek lososovitých a hedvábniček bílých, naopak největší
míru tolerance u nově šlechtěných barevných rázů.
- Za ideální stav považujeme úplně oddělené základny čtvrtého a pátého prstu. Pátý prst je delší
a musí směřovat šikmo vzhůru do prostoru mezi běháky.
- V případech částečných srůstů čtvrtého a pátého prstu považujeme za podstatně větší vady
srůsty kosterní. Naproti tomu jako vady méně závažné hodnotíme stavy, kdy jsou kosti prstů
v základně odděleny a srůst je vytvářen pouze kůží.
-
Za nepřípustné vady považujeme ve všech případech:
- chybějící pátý prst ( za chybějící pátý prst považujeme i stav, kdy z běháku vyrůstá
namísto čtvrtého a pátého prstu jen jeden, který se dělí do tvaru vidličky.
- čtvrtý a pátý prst srostlé po celé jejich délce
- větší počet prstů než pět.
Závazné stanovisko k hodnocení ostruh u kohoutů hedvábniček
Již několik let jsou pro chovatele velkých hedvábniček velkým problémem nevyvinuté ostruhy
u většiny kohoutů. Tato vada se velmi rozšířila zřejmě po dovozech některých zvířat z Německa a
v současnosti se vyskytuje v naprosté většině našich chovů. Absence ostruh u kohoutů velkých plemen
patří mezi všeobecně platné výlukové vady. Aplikace tohoto obecného přístupu u hedvábniček by však
při současném velkém rozšíření této vady znamenala asi jejich likvidaci. Proto bylo, na základě
požadavku klubu chovatelů hedvábniček, rozhodnuto o dočasném, níže uvedeném zmírnění postihu za
tuto vadu a to s platností od 1. 1. 2002 do odvolání.
Absence ostruh u kohoutů velkých hedvábniček je nadále považována za vadu, ale hodnotíme
ji méně přísně než u kohoutů ostatních velkých plemen. Postupujeme stejně jako u kohoutů původních
zakrslých plemen, což znamená, že pokud chybí jedna ostruha, je možno udělit v 6. pozici nejvyšší
známku 3, pokud chybí obě ostruhy, lze udělit nejvyšší známku 2. Viz tabulka „Hodnocení ostruh u
hrabavé drůbeže“ – hedvábničky se tímto na přechodnou dobu přeřazují ze skupiny I do skupiny III.
Závazné stanovisko k hodnocení zbarvení vlašek koroptvích
Na základě požadavku klubu chovatelů vlašek, se kterým nás seznámil na minulém školení
posuzovatelů př. R. Vícha, je třeba přísněji hodnotit u koroptvích vlašek nedostatky ve zbarvení.
Konkrétně se jedná o zbarvení závěsů a spodních partií kohoutů a zbarvení horních partií slepic.
Kohout musí mít červenozlatý krční i sedlový závěs s černou stvolovou kresbou. Prsa, boky a holeně
musí mít čistě černé.
Zlatožlutý až slámově žlutý závěs hodnotíme známkou 1 nebo 0, slabou nebo chybějící kresbu
v sedlovém závěsu známkou 2 nebo 1 a již nepatrný výskyt hnědé barvy v černých partiích spodku
trupu známkou 1, výraznější výskyt pak zásadně známkou 0. Slepice musí mít krycí peří v horních
partiích, to znamená na zádech, štítech křídel, v sedle a krytu ocasu jednotně hnědošedé s velice
jemným černým pepřením, které pokrývá pravidelně celé prapory jednotlivých per až do okrajů a
každé pero má kontrastní světlý osten. – Světlejší lemy jednotlivých per v horních partiích hodnotíme
podle rozsahu známkou 2 nebo 1, velmi výrazné třpytivé lemy známkou 0 a zcela chybějící osténkovou
kresbu rovněž známkou 0.
Závazná stanoviska k hodnocení některých anomálií ve vývoji peří a struktuře opeření
V posledním období se zejména u některých plemen zvyšuje procento výskytu některých
anomálií ve vývoji peří a struktuře opeření. Přestože se jedná vesměs o velice závažné vady
s vysokými koeficienty dědivosti, bývají velice často při hodnocení zvířat podceňovány, či dokonce
zcela přehlíženy. S ohledem na nutnost sjednocení pohledu posuzovatelů a podstatného zpřísnění
postihu za tyto vady, vydává Výbor sboru posuzovatelů drůbeže tato závazná stanoviska.
1.Nedostatečně vyvinutá rejdovací pera u kohoutů žíhaných plymutek
Jedná se o velice rozšířenou vadu, která dnes zasahuje odhadem již více než 70% populace
velkých i zdrobnělých žíhaných plymutek a občas se vyskytuje i u některých jiných žíhaných plemen.
Výskyt vady má pravděpodobně určitou genetickou vazbu na pomalejší růst peří, který je podmínkou
pro dosažení požadovaného úzkého a ostře ohraničeného žíhání.
Vada se projevuje nedostatečným vývinem rejdovacích per. Někdy je takto postiženo jen
několik, zpravidla prostředních per, většinou však zůstávají nedostatečně vyvinutá téměř všechna pera.
Tato mívají délku do 1 – 2 cm a jejich prapory nejsou dostatečně rozvinuté, v nejzávažnějších
případech pak nejsou rejdovací pera vyvinuta vůbec. Ocasy takto postižených kohoutů mají
samozřejmě nesprávný tvar. Při pohledu z boku nemají dostatečnou výšku a v důsledku toho je
narušena i celková horní linie zad. Srpy, které se za normálního stavu opírají o rejdovací pera a
současně je překrývají, se při této anomálii nemají o co opřít a společně s pery krytu ocasu spadají
volně dolu. Kohouti, kterým chybí jen střední rejdováky, mají při pohledu shora ocasy neuzavřené,
vidlicovité a nejvíce postižení kohouti připomínají utvářením zadní partie bezocasá plemena např.
araukany nebo kusky.
Vadu hodnotíme v pozicích 1 – plemenný typ, 4 – ocas, 5 – struktura opeření, a 6 –
konstituce. Při jejím výskytu musí být výrazně snížena známka ve všech těchto pozicích a toto
hodnocení je třeba doplnit poznámkou „nevyvinutá rejdovací pera“. Benevolentní hodnocení nelze
alibisticky zdůvodnit např. často uvedenou poznámkou „dosud nevyvinutý ocas“, která vytváří
falešnou naději, že se ještě kvalita tohoto znaku může v budoucnu výrazně zlepšit. Jestliže je ostatní
opeření takto postiženého kohouta již plně vyvinuté, nelze předpokládat, že ve vývoji ocasu dojde
k nějakému podstatnému zlepšení. Míra snížení známek ve shora uvedených pozicích musí samozřejmě
odpovídat velikosti vady. Každé její zjištění, třeba jen v malém rozsahu musí mít za následek ve shora
uvedených pozicích nejvyšší možné známky 2 a tím samozřejmě celkové hodnocení nanejvýš DB. Je-li
postižení větší, lze udělit nejvýše známky 1 a celkové hodnocení US a při velice výrazném postižení
musí být tyto pozice ohodnoceny známkami 0 a takové zvíře musí být vyřazeno.
2. Třepenitost peří u červených rodajlendek
Již řadu let se setkáváme na výstavách i v chovech rodajlendek a některých dalších červeně
zbarvených plemen se závažnou vadou ve struktuře opeření, kterou nazýváme třepenitost. Tato vada
má zřejmě genetickou souvislost s výrazným tmavě červeným zbarvením, protože u plemen s jiným
zbarvením peří se vyskytuje jen zcela vyjímečně. Zdá se, že vykazuje i další genetické vazby na jiné
geny způsobující nežádoucí anomálie v opeření jako je extrémně zpomalený růst opeřování nebo
dokonce úplnou absenci opeření. Třepenitost je rozšířena v mnoha chovech rodajlendek a její
dědičnost je značná.
Vada se vyskytuje u obou pohlaví, převážně však u kohoutů. Projevuje se nesoudržností
paprsků v praporech per, převážně horní části trupu – v krčním a sedlovém závěsu, zádech, krytu
křídel, krytu ocasu a srpech. Prapory jednotlivých per jsou neucelené, rozvolněné, roztřepené,
v těžších případech jsou paprsky různě zvlněné až pokroucené, vzhled takového peří připomíná do
určité míry srst savců a postižení jedinci celkově působí „chundelatým“ dojmem. V nejtěžších
případech se objevují v opeření i některá pera s chybějící částí paprsků, tedy s částečně holými ostny.
Často je možno vidět zvířata, která mají třepenité opeření na převážné většině povrchu těla. Pozor tato
vada nemá nic společného s malým rozvolněním okrajů praporů per krycího opeření, které je známé u
řady barevných i kresebných rázů, kde je tento znak v podstatě součástí jejich standardů. V tomto
případě jsou paprsky v celé ploše praporů per vzájemně dobře propojené, rozvolněný je jen okraj
praporů, kde se pak vlivem odlišného odrazu světla vytváří pravidelný, asi 1 – 2 mm široký a ostře
ohraničený strukturální lem. V případě třepenitosti však nejsou paprsky propojené již od ostnů a
prapory per jsou z tohoto důvodu rozvolněné v celé ploše.
Vadu hodnotíme v pozicích 1 – plemenný typ, 5 – struktura opeření a 6 – konstituce. Při
jejím zjištění musí být výrazně snížena známka ve všech těchto pozicích a hodnocení musí být
doplněno poznámkami např. „třepenitost peří“ nebo „porušená struktura peří“ s vyjádřením velikosti
vady. Zásadou je, že již při zjištění této vady v malém stupni mohou být v těchto pozicích uděleny
nejvýše známky 2 a celková třída DB, při větším postižení peří pak nejvýše známky 1 a celková třída
US a nejtěžší případy musí být ohodnoceny známkami 0 a vyřazením zvířete.
3.Kadeřavost peří v krčních závěsech kohoutů
Tato vada se občas vyskytne u různých plemen, v posledních letech lze zaznamenat její
zvýšený výskyt zejména u kohoutů českých slepic zlatých kropenatých. Údaje o genetické podstatě
této vady a míře její dědičnosti zatím chybí.
Menší část per v krčních závěsech takto postižených kohoutů bývá proti ostatnímu peří závěsu
poněkud více zvednuta a ostny těchto per jsou různě zvlněné. V důsledku toho se pak prapory
takových per samozřejmě nepřekrývají, ale různě kříží a některé bývají dokonce obráceny spodní
stranou nahoru. Struktura tohoto peří je zřetelně řidší a rozvolněná. V celkovém pohledu je krční závěs
řídký, nakadeřený až rozčepýřený.
Vadu hodnotíme v pozicích 1 – plemenný typ, 5 – struktura opeření a 6 – konstituce. Při
jejím zjištění mohou být v těchto pozicích uděleny nejvýše známky 2 a celková třída DB, při velice
výrazném postižení je však nutno hodnotit známkami 0 s následným vyřazením zvířete. Hodnocení
doplníme poznámkou „kadeřavost krčního závěsu“, s vyjádřením velikosti vady.
4. Porušená struktura praporů letek
Tato vada se vyskytuje nepříliš často u různých, ale převážně velice málo rozšířených plemen,
pravděpodobně jako důsledek vícekrát opakované úzké příbuzenské plemenitby. U postižených zvířat
zpravidla zjišťujeme i další nežádoucí znaky spojené s jemnější až slabší konstitucí.
Vadu zjišťujeme u obou pohlaví. Spočívá v částečném pozměnění struktury praporů ručních,
výjimečně i loketních letek. Tyto jsou celkově užší a jakoby „sežehlené“. Paprsky, které jsou za
normálního stavu propojeny a tvoří jednotlivé prapory, jsou v těchto případech nahloučeny s určitými
odstupy více k sobě a s ostny letek svírají ostřejší úhel. Celková struktura těchto letek poněkud
připomíná peří mechanicky poškozené, nebo zmáčené peří po vytažení z vody.
Vadu hodnotíme v pozicích 5 – struktura opeření a 6 – konstituce. Při jejím zjištění mohou
být v těchto pozicích uděleny nejvýše známky 2 a celková třída DB, při výraznějším postižení je však
třeba hodnotit známkami 1 a zvíře zařadit do třídy US a silné postižení hodnotit známkami 0
s následným vyřazením zvířete. Hodnocení je třeba doplnit poznámkou „ porušená struktura
v letkách“, s vyjádřením rozsahu vady.
Závazné stanovisko k hodnocení zbarvení peří červených rodajlendek
V několika posledních letech dovezli někteří členové klubu chovatelů rodajlendek k osvěžení
krve chovný materiál rodajlendek ze zahraničí. Vliv těchto zvířat v chovech, kde byly požity se
projevil příznivě zejména v podstatném zlepšení struktury peří. Na druhé straně se však ve většině
případů poněkud zvýšila přítomnost černých pigmentů v ocase a v letkách. Z důvodu těchto
skutečností klub chovatelů rodajlendek požádal o větší toleranci při hodnocení černých pigmentů
v těchto partiích rodajlendek.
Posuzování peří červených rodajlendek vyžaduje od posuzovatele vysokou míru citu. Červené
zbarvení není genetickým založením zbarvení jednobarevné. Jedná se v podstatě o zbarvení zapadající
do řady tzv. kolumbijského typu, ovšem s velice výraznou redukcí této kresby. Standard zde uvádí
jako normální znak přítomnost černého pigmentu v ocasech; ve všech ostatních partiích jej však
požaduje za nežádoucí. Někteří chovatelé jdou však ještě dále a považují za vadu jakýkoliv výskyt
černých pigmentů. Ideálem pro ně je zcela jednobarevná, sytě červená rodajlendka. Dosažení tohoto
cíle samozřejmě možné je a taková zvířata se již celkem běžně vyskytují. Nelze však zavírat oči před
tím, že se jedná pouze o vyselektovaná zvířata odpovídající sice fenotypem představě těchto
chovatelů, genovým založením je to však stále drůbež s černou kresbou. Kromě toho nelze přehlížet
některé další a to převážně negativní dopady těchto snah o vylepšení jednobarevné sytě červené
slepice. Působnost jednotlivých genů totiž zpravidla není jen izolovaná, ale projevuje se v různých
interakcích s řadou dalších genů a výsledkem těchto spolupůsobení mohou být i fenotypové projevy u
znaků, jejichž ovlivnění chovatel původně nepředpokládal. Konkrétně v případě červeného zbarvení je
naprosto jednoznačná vazba mezi intenzitou barvy a výskytem černých pigmentů (čím intenzivnější
barva, tím méně černých pigmentů a naopak), dále mezi intenzitou barvy a šířkou a bohatostí opeření
(čím intenzivnější barva, tím užší a méně bohaté peří) a mezi intenzitou barvy a výskytem anomálií ve
vývoji a struktuře opeření (čím intenzivnější barva, tím vyšší procento nežádoucích odchylek ve
vývoji a struktuře opeření – viz uvedená třepenitost). Z tohoto pohledu se pak ovšem jeví cena za
dosažení fenotypu jednobarevných sytě červených zvířat nepřiměřeně vysoká.
S ohledem na uvedené skutečnosti je třeba považovat požadavek klubu chovatelů rodajlendek
za oprávněný. Při posuzování rodajlendek je třeba pohlížet na celou pozici 5- peří globálně, nezaměřit
se pouze na barvu, ale stejný důraz klást i na strukturu opeření. Pokud se týká zbarvení, respektovat
jeho genetický základ a do určité míry tolerovat přiměřený výskyt černých pigmentů. Míru této
tolerance bude jistě obtížné zcela sjednotit, zpravidla půjde o subjektivní pohled jednotlivého
posuzovatele na konkrétní zvíře. Obecně je však třeba dodržovat tyto zásady:
- v celkovém vzhledu musí při zběžném pohledu posuzovaný jedinec činit dojem v podstatě
jednobarevného zvířete;
- příměs černého pigmentu v ocase v rozsahu od 60 do 80% lze hodnotit i známkou 4.
- příměs černého pigmentu v brčicích v rozsahu přibližně do 50% lze hodnotit i známkou 4;
příměs nad 50% pouze známkou 3.
- příměs černého pigmentu v letkách ve velmi malém rozsahu, nejvýše do 10% lze hodnotit
známkou 4; větší výskyt, přibližně do 30% je možno hodnotit známkou 3; příměs více než 30%
pak dle rozsahu známkami 2 nebo 1.
- nepatrně nebo ojediněle zašedlou podsadu lze hodnotit nejvýše známkou 3; poněkud více
zašedlou podsadu do přibližně 40% lze hodnotit nejvýše známkou 1; zašedlou podsadu
v rozsahu větším než 40%, stejně jako silně šedou, šedočernou nebo černou podsadu třeba
v menším rozsahu je nutno hodnotit jednotně známkou 0 a tedy vyřazením zvířete;
- výskyt černých pigmentů v jakémkoli rozsahu na ostatních tělních partiích, zejména v krčních
závěsech, sedlových závěsech kohoutů, na zádech a na štítech křídel, je třeba považovat za
zcela nežádoucí a zvířata s tímto výskytem musí být ohodnocena v pozici peří známkou 0 a
vyřazena.
Závazné stanovisko k hodnocení některých znaků českých slepic
Kvalita vystavovaných českých slepic rok od roku spíše klesá. Velké nedostatky se vyskytují
zejména v utváření hlavy jako celku, v tvaru a nasazení ocasů a u zlatých kropenatých a koroptvích
také v kresbě peří. Pro zlepšení tohoto stavu je třeba zpřísnit a sjednotit postup v hodnocení těchto
nedostatků.
1. Hlava musí být v porovnání s většinou ostatních plemen lehkého typu spíše menší. – Velkou hlavu
lze hodnotit nejvýše známkou 2 a současně je nutné přiměřeně snížit známku i v pozici 1 – plemenný
typ.
2. Hřeben musí být v porovnání s ostatními plemeny lehkého typu rovněž spíše menší, jemnější
struktury, u slepic jemně řezaný a vztyčený. – Velký a hrubší hřeben lze hodnotit nejvýše známkou 2,
velký, hrubě řezaný a silně klopený hřeben u slepic známkou 1 a současně je nutné přiměřeně snížit i
známku v pozici 1 – plemenný typ.
3. Laloky musí být v porovnání s ostatními plemeny lehkého typu rovněž spíše menší a jemnější,
zvláště u slepic. Jejich velikost je přiměřená velikosti hřebene. – Velké a hrubší laloky lze hodnotit
nejvýše známkou 2 a současně je nutné přiměřeně snížit známku i v pozici 1 – plemenný typ.
4. Ocas musí být bohatý, vějířovitě rozevřený a široce nasazený pod úhlem asi 45 – 60°, tedy poněkud
výše než u většiny ostatních lehkých plemen. Zásadně je třeba odmítnout snahu některých chovatelů
tohoto plemene o návrat ke kolmým až veverčím ocasům, který zdůvodňují tím, že takový měly
původní české slepice před 150 lety. To je sice pravda, ale v té době měla stejně vysoko nesený ocas i
většina ostatních plemen. Ocas níže než kolmo nesený je jedním z obecných znaků zušlechtěných a
ušlechtilých lehkých plemen a proto takový musíme vyžadovat i u českých slepic. – Ocas nesený
v úhlu 70 – 80° lze proto hodnotit nejvýše známkou 2, ocas nesený výše než 80° známkou 1, ocas
kolmý a veverčí zásadně známkou 0. Podstatně přísněji je třeba hodnotit také šířku nasazení při
pohledu z boku i shora a rozsah rozevření ocasu. Ocas úzce nasazený lze hodnotit nejvýše známkou 2.
Ocas málo rozevřený, podle rozsahu známkou 2 nebo 1 a současně je třeba přiměřeně snížit i známku
v pozici 1 – plemenný typ. Zcela sevřený ocas bažantího typu hodnotíme jako netypický zásadně
známkou 0.
5. Kresba peří českých slepic zlatých kropenatých patří do skupiny vlnitých kreseb, je tedy geneticky
blízká např. kresbě koroptvích vlnitých vyandotek. Pro kohouty je typická dvojbarevnost prsou
způsobená částečnou redukcí černé barvy, která je nahrazena barvou hnědou. Tato kresba mívá různý
rozsah a často nebývá příliš pravidelná. Za optimální poměr černé a hnědé barvy na jednotlivých
perech a také v partii prsou jako celku, lze považovat asi 1 :1. Prapory jednotlivých per na prsou jsou
v okolí ostnu až do hrotu per hnědé a po celé délce okrajů praporů jsou širší černá pole, která ostře, ale
většinou nepravidelně zabíhají do hnědé barvy. Podsadová část per je šedá. – Menší odchylky
v poměru černé a hnědé barvy, stejně jako menší odchylky v pravidelnosti kresby hodnotíme velice
mírně, tedy známkami 4 nebo 3. Případy výrazněji převládající jedné barvy hodnotíme známkou 2 a
naprostou převahu jedné barvy známkou 1. Zcela černá, nebo zcela hnědá prsa hodnotíme zásadně
známkou 0. Pro slepice je charakteristická vlnitá kresba pláště. Záda, sedlo, kryt ocasu, štíty křídel a
prsa musí mít na základní zlatožluté barvě černohnědou, nejlépe dvojitou, ale někdy jen jednoduchou
kresbu vlnitých proužků. Tyto proužky nejsou zpravidla tak ostré jako třeba u zmíněných vyandotek,
někdy mívají i méně pravidelný průběh, bývají i krátce přerušené, nebo formou nepravidelného
pepření zasahují částečně i do ploch základní barvy. Žádoucí je kresba co nejvíce pravidelná a
kontrastní, nikoliv však ostrá koroptví vlnitá kresba. Okraje per, stejně jako převážná část v těsném
okolí ostnu musí být vždy v základní zlatožluté barvě. Podsadová část per je šedá. – Výrazně
rozmazanou kresbu lze hodnotit nejvýše známkou 2, případně 1, kresbu téměř chybějící a kresbu zcela
rozptýlenou do pepření, zejména na zádech a v sedle hodnotíme známkou 0.
6. Zbarvení českých slepic koroptvích je stejné jako koroptvích vlašek. Kohout musí mít červenozlatý
krční a sedlový závěs, oba s výraznou stvolovou kresbou, nachově červená ramena a záda a štíty
křídel, černá kovově lesklá zrcadla na štítech a čistě černé partie prsou, boků a holení. – Zlatožluté až
slámově žluté závěsy hodnotíme známkou 1 nebo 0, slabou nebo chybějící kresbu v sedlovém závěsu
známkou 2 nebo 1. Velmi malý výskyt hnědé barvy v černých partiích spodku trupu podle rozsahu
známkou nejvýše 2, ale spíše 1, výraznější výskyt pak zásadně známkou 0. Slepice musí mít zlatý krční
závěs s černou stvolovou kresbou, sytě lososová prsa a celou horní partii hnědošedou s jemným
černým pepřením, rozprostřeným pravidelně v praporech až k jejich okrajům, přičemž každé
jednotlivé pero musí mít světlý osten. – Náznak vlnité kresby v partii prsou hodnotíme vždy známkou
0, náznak vlnité kresby v horní partii podle rozsahu známkou 2 nebo 1, velmi výrazné třpytivé lemy
známkou 0 a zcela chybějící osténkovou kresbu rovněž známkou 0.
Závazné stanovisko k hodnocení barvy běháků šumavanek
Součástí tohoto PPD je i upravený a zřejmě již definitivní standart šumavanek, zpracovaný pro
vydání v příštím vzorníku. Tento standart uvádí barvu běháků břidlicově šedou a všechny ostatní
barvy jsou považovány za nepřípustné vady. S ohledem na relativně krátkou dobu šlechtění tohoto
plemene lze však ještě v několika dalších generacích očekávat větší procento odchylně zbarvených
běháků a tuto objektivně danou skutečnost je proto třeba zatím zohlednit.
Na přechodnou dobu od 1.1.2004 do odvolání se zmírňují požadavky na zbarvení běháků
šumavanek následovně. Standardní zbarvení běháků je břidlicově šedé. Masové zbarvení běháků lze
hodnotit nejvýše známkou 3, zelené zbarvení nejvýše známkou 2, žluté zbarvení zůstává nepřípustnou
vadou a musí být hodnoceno vždy známkou 0.
Závazné stanovisko k hodnocení ostruh u zdrobnělých bojovnic novoanglických
U zdrobnělých bojovnic novoanglických jsou problémem nevyvinuté ostruhy u většiny kohoutů, zejména u dlouhonohých, typově dokonalejších zvířat. Podle informace některých chovatelů tohoto plemene by se mohlo jednat o určitou genetickou vazbu délky běháků a vývinu ostruh. Tyto názory bude třeba ještě prověřit, ale do té doby bude za tuto vadu postih zmírněn.
Absence ostruh u kohoutů zdrobnělých bojovnic novoanglických je nadále považována za
vadu, ale s platností od 1.1.2004 do odvolání ji hodnotíme méně přísně než dosud. Postupujeme stejně
jako u kohoutů původních zakrslých plemen, což znamená, že pokud chybí jedna ostruha, je možno
v pozici 6 nejvyšší známku 3, pokud chybí obě ostruhy lze udělit nejvyšší známku 2 – zdrobnělé
novoanglické bojovnice se tímto přeřazují ze skupiny II do skupiny III.
Závazné stanovisko – Hedvábničky – úprava standardu v pozici „hlava“
V PPD č. 4/2000 byl zveřejněn nový standard hedvábniček. V něm je uvedena jako standardní
znak lebeční výduť, která tvoří základnu chocholky a absence této výduti je považována za výlukovou
vadu.
Při zjišťování frekvence výskytu lebečních výdutí v současné populaci našich hedvábniček byl
ale tento znak zjištěn jen u menšího procenta zvířat a u zvířat dovážených ze zahraničí se téměř
nevyskytuje. Současně se prokázalo, že přítomnost , nebo naopak absence lebeční výduti, nemá na
kvalitu chocholky u hedvábniček významný vliv.
S ohledem na tyto zjištěné skutečnosti rozhodl výbor posuzovatelů drůbeže vyškrtnout lebeční
výduť ze standardních znaků hedvábniček a její absenci nehodnotit nadále jako vadu.
Závazné stanovisko k hodnocení laloků u malajek
Ve standardu malajek jsou laloky definovány termínem „ jen naznačené“ což při posuzování
zákonitě způsobuje větší rozdíly v jejich hodnocení z důvodu různého subjektivního pohledu
jednotlivých posuzovatelů. U takto definovaných znaků by očekávání úplného sjednocení pohledu
všech posuzovatelů bylo iluzí, ale pro sblížení pohledu se nadále budeme řídit následujícím výkladem.
Termín „ jen naznačené“, lze vyložit tak, že laloky vyvinuté být musí, ale mají být jen velmi
malé. U malajek tedy nelze v žádném případě uplatňovat tak přísná kriteria jako u některých jiných
bojových plemen, např. asilek, kde laloky nemají být vyvinuté vůbec. Skutečností však je, že většina
kohoutů má laloky poněkud větší, než aby je bylo možno považovat za pouhý „náznak“. V těchto
případech je třeba postupovat velice citlivě, zvažovat zda velikost laloků je v určitém souladu s dalšími
znaky typu, zejména s celkovou mohutností zvířete, jeho výškou, s velikostí hlavy, velikostí hřebene a
s vývinem „uzdičky“, která je důležitým plemenným znakem. Přihlížet je třeba i ke stáří zvířete. Za
ideální stav lze samozřejmě považovat laloky jen lehce naznačené a doplněné výrazně vyvinutou
„uzdičkou“. Laloky vyvinuté poněkud více než je tento požadovaný „náznak“ však nelze považovat za
velkou či dokonce výlukovou vadu. Jejich tkáň však musí vykazovat znaky určité redukce a ve vztahu
k celkovému rámci zvířete a velikosti ostatních znaků hlavy je musíme vnímat jako velmi malé.
V takovém případě lze udělit ve druhé pozici i známku 3. Poněkud více vyvinuté laloky hodnotíme
nejvýše známkou 2 a výrazně vyvinuté laloky narušující požadovaný plemenný typ zásadně známkou
0.